Ještě den před odjezdem jsem nechal své obavy ze zimy vyplout na povrch a pro jistotu ještě navštívil Hudy s cílem nakoupit sobě lepšího spacáku. Volba nakonec přišla na Sir Joseph Looping 900. S ohledem času je to spíše na další expedice a do extrémnějšího počasí. Dále přibylo do batůžku triko a trenýrky z merina.

Po balení a odjezdu do Bratislavy (zase je potřeba Janke poděkovat za přespání) jsme se i se Sabatem uvelebili ke spánku. Ráno v sobotu nás již kolem páté čekalo před domem auto cestovky. Já s Ivkou jsme měli tři batůžky a jednu Ikea krabici, ostatní na tom byli podobně. Myslím si že jídla bylo až až.

Cesta byla od cestovky naplánovaná přes Bavorský královský hrad Neuschwanstein. Daná zajížďka byla čistě z potřeb cestovní kanceláře. Došlo zde k výměně aut i řidičů. Náš guide si tak jen vyměnil předchozí skupinku za naši. Po krátké prohlídce okolí hradu jsme tedy nasedli do auta a pokračovali směrem k Chamonix.

Cesta okolo alpského masívu byla unavující a dlouhá, ale já většinu stejně prospal. Samotné údolí pod Mt. Blancem nás přivítalo po setmění a s mírným deštíkem. Guide Vlado již byl dosti unaven a tak se pro některé z nás stalo deštivé kličkování v serpentinách strašidelnou epizodou příjezdu. Po příjezdu do samotného Les Houches, ale déšť ustal a my tak měli trochu lepší možnost se připravit k spánku. Nakonec se spalo ve dvou stanech (Janka a Milan, Peterové), já a Vlado jsme si lehli pod stravovací přístřešek a Ivka spala v autě. Po celou dobu v kempu jsme tento model nezměnili.

Ráno vysvitlo sluníčko, a tak bylo jasné, že minimální aklimatizace nás nemine. Vlado potřeboval odpočinek, tudíž jsme na tůru vyrazili bez něj. Autem do sedla nad Chamonix a poté po hřebenu s výhledy na masiv Blancu. Byla škoda, že po pár slunečných minutách se počasí začalo zase kazit. Samotný výlet byl ale velice pěkný. S trochou námahy se člověk dostane nad samotné Chamonix a přes údolí s tímto městečkem je poté možno užívat si krásy výhledů na Savojské alpy. Myslím si, že tuto část si užije i méně zdatný turista a třeba Catering tým by si to tu určitě užil. Trochu nás mrzelo, že po příchodu k jezeru Lac Blanc změnilo počasí zase k horšímu. Začalo pršet a foukal silný vítr. Pokračování výstupu za vidinou alespoň malé aklimatizace nepřipadalo v úvahu. Ochranu jsme tedy našli v chatě, kde jsem se i občerstvili. Hodinka strávená v chatě stačila k umoudření počasí a my se tak vydali pomalu na cestu dolů do Chamonix. Po cestě jsme potkali spoustu kozorožců alpských, někteří z nás viděli i sviště (pochopitelně já neměl žádnou šanci toto pro mne mýtické zvíře vidět). Cesta dolů už proběhla svižně a my se dostali do části města Las Praz na okraj místního golfového klubu.

V pondělí byla naplánovaná prohlídka samotného Chamonix. Jednalo se o klasickou turistickou procházku s nahlížením do obchodů a obchůdků. V podstatě nic zajímavého. Já jsem opět nezklamal a v restauraci vyzkoušel místní způsob přípravy skopového masa. Jednalo se skutečně o delikatesu. Samotné městečko na mne působilo až příliš turisticky, ale tomu se asi nedá zabránit. Výběr ve sportovních obchodech mi ale připadal méně nápaditý jako například v Arcu. Během dne spadlo i něco málo dešťových přeháněk, ale předpověď byla jasná. Od úterý má být pěkné stabilní počasí a tak tím bylo určeno následující ráno za první vrcholový den.

Protože jsme plánovali spát na ledovci pod Col di Midi, nemělo smysl brzké vstávání, což jsem kvitoval. Ještě před snídaní jsme s Ivkou zašli do místní pekárny na čerstvé pečivo (příště netahat takový typ jídla a klidně si připlatit za místní pečivo..:-) ).Po ranním přebalení jsme se přesunuli do Chamonix. Samotná lanovka na Col di Midi je úžasná. Rychlost s jakou přes jednu mezistanici dopraví turistu do výšky 3800 je obdivuhodná. Při příjezdu do horní stanice ovšem začínám pociťovat únavy z výšky. Nejednalo se o nic drastického, ale aklimatizace prostě chyběla. Navíc se mi vraceli vzpomínky ze stejně razantního nástupu do Choro tracku. Po prohlídce stanice a výstavy k příležitosti 50. výročí stavby lanovky jsem se pomalu vystrojili a vyrazili. Ze stanice vede sněhový tunel přímo na hřeben. Bohužel počasí nám dávalo do cesty nízkou oblačnost, a tak výhledy nebyli nic moc. Sabat je určen na vedení skupinky a všichni na jednom laně sestupujeme do údolí. Po krátkém sestupu z hřebenu jsem se dostali na samotné ledovcové plato. Velikost tohoto místa byla úžasná. Viděli jsme i nějaké lezce na stěně. Krásná idylka. Kousek pod chatou Cosmiques jsme nalezli starý zafoukaný záhrab stanu a s pomocí lopatek jsme se ho pokoušeli obnovit. Trochu sobecky jsem nechtěl nikomu ani lopatku půjčit, ale nakonec i mně došli síly a pokračovali i ostatní. Nejlepším hledačem pokladů byla bez konkurence Janka, která našla jako bonus exkrementy předchozích obyvatel. Ještě před setměním ale stany stály ukotvené cepíny a hůlkami. Ulehl jsem do spacáku a začal bojovat s výškovkou. Sabat se přesunul na chvilku do vedlejšího stanu, a potom přinesl velké překvapení. Jídlo Travellunch uvařené vedle mne vrátilo zpět v čase. Tentokrát ovšem na mrazivý sever Špicberků. Nasri Gore chuť, která se nezapomíná :-). Po troše jídla jsem již spolkl jen pár pilulek na hlavu a s pocitem výškové únavy usnul.

Ránní vstávání bylo s odhadem trvání akce naplánováno až po východu slunce. Z vyhřátého spacáku se nechtělo nikomu, ale jisté potřeby nejde donekonečna oddalovat. Sbalení stanů proběhlo podle mne také docela rychle (vzhledem k mé pomalosti). Po ustrojení jsme mohli vyrazit. Před námi se tyčil první před vrchol Mont Blanc du Tacul. Vytvořili jsme dvě lanová družstva. První vedl Vlado, následovaný Jankou, Petem a Milanem. Druhé družstvo jsme na začátku vedl já, za mnou byla Ivka a Sabat. Hned od začátku jsem se snažil co nejvíce fotit. Způsobilo to ovšem dva problémy. Za prvé Vladova skupinka se nám začala vzdalovat. Za druhé při pokusu o střídavé focení a stahování jejich náskoku, jsem rozhodil ostatní na laně tak, že jsem narušil jejich dýchací cykly. Důsledkem byla jejich větší únava a bolest hlavy. Samotný výstup mi připadal velice příjemný a výhledy byly úžasné. Technicky nešlo o žádné těžší věci a člověk v podstatě jen následoval vyšlapaný chodník. Velké trhliny a cenoty se obcházely a za naší cesty naštěstí žádná trhlina nepřibyla a žádný cenot nespadl.Po přechodu do sedla pod Col Maudit se před námi otevřela další scenérie. Míjeli jsme několik proti jdoucích družstev i nás pár družstev předběhlo. No výstup na těžko přinesl námahu. Bylo toho myslím pro všechny dost. Následoval traverz po svahu Mauditu pod jeho samotný hřeben. Zde se nalézá nejstrmější místo cesty. Ivka i Sabat se před traverzem posilnili hroznovým cukrem a tak jim šel výstup lépe. Sám jsem toho měl dost, ale pomalejší tempo mne snad vysilovalo ještě víc. Je podle mne důležité určit ideální průnik v tempu členů lanového družstva. Před strmým výstupem na hřeben jsme si odpočinuli pod ledovým převisem. Únava členů výpravy zde byla velká.

Vlado i s pomocí fixního lana vystoupil jako první a připravil jištění pro zbytek. Sabat přebral vedení naší skupiny a navázal se na tento úsek na Milana. Zkousili jsme něco sníst, ale jen já jsem dokázal sníst sezamovou tyčinku. Sabat a Ivka s díky odmítli. Po troše odpočinku a odlezení ostatních jsem využíl malý okamžik osamění k prohlédnutí scenérie. Nakonec i mně se napnulo lano a já stoupal za ostatními. I na tomto místě jsme se míjeli s protijdoucími. Mrzí mne, že někteří z nich byli neuvěřitelně neohleduplní a schopni ostatní nejen omezit, ale i ohrozit.

Když jsem dolézal na hřeben, byla u ostatních cítit uvolněnější atmosféra. Nejhorší bylo za nimi. Janka natáčela pocity vystupujících a v tu dobu si ještě myslela, že se záběry povedou ( Nakonec můj výstup se slovy "Bohapustá jebačka, ale krásná" a Ivčin "Tady jsem poprvé a naposled" na videu nejsou, na druhou stranu máme 48 minut panorámy vnitřní kapsy Jančiny bundy). Vlado zmiňuje možnost výstupu na samotný Maudit asi jen jako perličku, protože jsme i díky pozdnímu vstávání byli v časovém skluzu. Následoval tedy přesun do sedla Col de la Brenva. Sabat zůstal ve vedení naší skupinky a musím uznat, že našel lepší kompromis v tempu nás tří. Je možné že i hroznový cukr vykonal své, ale prostě se nám šlo lépe. Vydechovací přestávky jsem v případě potřeby prodlužoval o focení.

První družstvo na posledním předvrcholu Mur de la Cote prožívalo krizi. Pete zavrávoral a upadl. Propadal se, podle mne jen psychicky, do vyčerpání. Jeho batoh převzal Vlado, zbytek věcí si rozdělili Janka a Milan. Postupem času jsme je nejenom dotáhli, ale polovině posledního svahu i předešli. Co se dělo v jejich lanovém družstvu je spíše na jejich povídání. Mne samotného překvapil vrchol. Při výstupu a pohledu vzhůru jsem čekal homolovou vrcholovou část nejméně o velikosti tenisového kurtu. Skutečností byl ostrý asi metr široký vrcholový hřebínek.

Nevím proč, ale na vrcholu jsem provedl neuvěřitelné selhání. Ivka a Sabat byli v protisvětle a tak nebylo možné pořídit vrcholovou fotky tak, jak jsem si představoval. Čekali jsme na příchod druhé skupiny. Fotil jsem nějaké panoramy a poté i příchod, tedy vrcholovou fotografii druhého družstva. Mezi tím vystoupil na vrchol člověk a začal nám gratulovat k výstupu. Podle nás se jednalo o člověka ze záchranné služby, kterého vysadil vrtulník na bivaku Valout. Asi jen ověřoval jestli nepotřebujeme pomoc. Do toho bylo potřeba pomoci Petovi v jeho stavu. Sháněl se opět hroznový cukr. I při relativně slabém větru začínala být hlavně Ivce zima a my jsme zvolili možnost rychlého sestupu do závětří. Z tohoto všeho vyplynulo to, že Sabat díky mému opomenutí nemá vrcholovou fotku, i to že nemáme společnou vrcholovou fotku celé skupiny. Co bylo nádherné bylo to, že jsme na vrcholu byli v podstatě sami. Za to jsem byl moc rád, protože davy viděné následující den by mi zážitek jistě zničily. Pocit pokory nad tím, že nás hora pustila až na svůj vrchol byl dokonalý.

Na sestup k bivaku Valout se náramně hodilo trénování na Wiesbachhornu. Jistota kroků po úzkém hřebenu a trénování chůze v mačkách se hodila všem. K bivakovací boudě Valout jsem dorazili trochu dřív než Vladova skupina. Únava na mé straně byla už docela znát. jen jsem si sedl a odpočíval. Ostatní mne překvapovali energií. Samotná nerezplechová bouda mne zklamala. Neuvěřitelný nepořádek, odpadky unvnitř a exkrementy v okolí nebyly důstojným prostředím. Nepořádek na spaní jsme vyřešili operativně obětováním termických folií. Trochu jsme pojedli, prmoluvili pár slov s ostatními spolunocležníky a pokoušeli se usnout. Nově koupený spacák, ideální pro stanování na ledu, se ovšem uvnitř místnosti nezdál tak ideální. Bylo mi až příliš horko. Navíc jsem se potřeboval celou noc dopíjet. Skoro jsem přes noc nespal. Ještě za tmy začali do bivaku na snídani a odpočinek chodit první skupinky směřující na vrchol. Zatímco většina byla k nám odpočívajícím ohleduplná někteří naopak. Obzvláště česká skupinka od cestovky Alpina, byla hrozná. Na moji žádost o klid a omezení světel z čelovek mi začal, zřejmě pražský guide, nadávat, že tam nemáme co dělat. Argumentace, že náš v podstatě emergency bivak je nepovolený zatímco jeho snídaně je tu zcela legální, mne velice rozzlobila. Někdy je člověku smutno za to že je čech. Je mi z toho smutno. Podle takových lidí nás v cizině i soudí. Po několika hodinovém návalu jsme tak využili první možnosti k sbalení a opuštění tohoto místa.

Při sestupu na chatu Gutier, bylo skličující pozorovat množství výprav směřující k vrcholu. Podle mne je takový zážitek masové turistiky neplnohodnotný. Pod vrcholem Gutier jsme pořizovali poslední fotky a já osobně v duchu děkoval hoře, že nás k sobě tak vlídně pustila.

Konec ledovce u chaty a strmý sestup dál směrem k chatě Tera Rose mne ale nemile překvapil. Nejtěžší a nejnebezpečnější část sestupu nás teprve čekala. Kde by na Rakouských horách bylo spousta jištění je zde, i přes množství turistů, jen málo míst s nataženou feratou. Jako sestupová trasa oproti velkému množství lidí se mi to nejevilo jako optimální. Z některých lidí přímo vyzařovala neohleduplnost, neomalenost a pocit, že hory patří právě jen jim a nikomu jinému. Je to škoda. V osamění a v souznění s horou by tato cesta mohla být krásná. Pro mne šlo i tak o velice náročný sestup. Váha batohu se na obtížnosti jasně projevila. Po několika hodinovém sestupu v hlavním hřebenu jsme se dostali na nejrizikovější místo Grand couloir je úzký traverzový přechod mezi hřebeny. Množství lezoucích lidí a i tání ledem rozlámaných skalních bloků, způsobují v tomto místě časté padání kamenných lavin. Sami jsme byli svědky letícího kamene o velikosti microvlné trouby či kuriózní let termosky. Naštěstí naši skupinu hora pustila bez zranění a ztrát dále. Po příchodu na chatu Tera Rose jsem pociťoval stále akutnější dehydrataci, a tak volba na společnou polévku a nákup čisté vody přišel více jak vhod. Po krátkém odpočinku jsme dále mířili ke konečné zubačkového vlaku.

Díky Milanovi a jeho předchozí zkušenosti, jsme si nenechali ujít krásný výhled na městečko Chamonix. Zbytek sestupu byl více či méně trápením v suťovisku. Na konečné vláčku nás ani překvapilo množství turistů, kteří se i sem nechají vyvést. Volné jízdenky byly až za dvě hodiny. Já, Sabat a Milan jsme využili stínu holky zase slunce k opalování..:-). Nakonec jsem vláčkem odjeli po hodině (dělali jsme si srandu, že proto, že jsem si zul boty a nedalo se to na sanici vydržet). Lanovka přímo ke kempu nám ale ujela, a tak cílem vlaku byla až konečná v Le Fayed. Vlado musel jít stopovat, aby mohl přivést auto. Po celodenním sestupu jsme se nakonec dostali do kempu a dokonce mohli využít vymoženosti sprchy.

Po třech dnech na hřebenu jsme se těšili na odpočinkové ráno. Naplánovaná byla po obědová návštěva Chamonix s nákupy. Problém ovšem způsobila vybitá baterie auta, a tak šel Sabat za mého doprovodu shánět pomoc. Po příjemné procházce jsem zajistili nastartování a odpoledne jsme mohli vyrazit do obchodů. My s Ivkou již za hranicí peněžních prostředků spíše na okukování zboží.

Večer jsme v kempu po nákupu vína a místních sýrů (nějak jsme nakonec koupili všechny jen kozí) završili formálně výstup na Mt Blanc.

Sobotní dopolední balení proběhlo v rychlosti a my se mohli pomalu přesunout na nabídnutou prohlídku další výzvy. Trochu nás překvapilo, že výhled na Materrhorn jde jen po přejezdu vlakem přímo do Zermattu. Strávili jsme zde pár příjemných minut a poté zase zpět k autu a konečně domů. Cesta byla zvolena přes hornatou část Švýcarska. Myslím si, že po shlédnutí scenérií z projetých údolí a sedel, nikdo nelitoval. Délka cesty se sice protáhla, ale podle mne to stálo za to. Poněkud nesmyslně se jevilo bezodpočinkové řízení auta Vladem. Zbytečně tak narostla nervozita v autě. Nakonec na několik hodin převzal řízení Milan. Noční část cesty jsem ovšem více či méně prospal a tak to nemohu příliš komentovat. Velký dík patří určitě Milanovi. Nejen, že celou cestu dával na místě spolujezdce pozor, ale navíc i přes únavu byl schopen řídit i přes noc a umožnil tak Vladovi odpočinek před posledním úsekem.
Zhodnoceni

Celkově považuji výpravu či expedici za vydařenou. Vrchol Mont Blanc jsme dosáhli. Musíme ale objektivně poznamenat, že bez benevolence přírodních živlů by jsme to asi nedokázali. Trochu stínů vrhá jen zázemí poskytnuté cestovní agenturou. Nad schopnostmi Vlada jako Guida není sebemenších pochyb, ovšem za cenu menších nákladů a komornějšího prostředí byla ostatní organizace trochu pozadu. Řízení v jednom člověku celý přesun z Bratislavy a zpět, či ad-hoc řešení při sestupu ukazuje na neprofesionalitu. Mně osobně to příliš nevadilo, nemám problém s řešením ad-hoc a operativně. Guida jsem potřeboval z mého pohledu čistě při výstupu, ostatní jsem bral jako bonus. Chápu, ale že ostatní mohou víc vnímat zaplacení zájezdu jako komplexnější služby.
Poznámky k výstroji

Zase jsem táhl cestou vzhůru neskutečnou váhu :-). Při výstupu bylo po všechny dny krásné počasí, a tak jsem celou trasu zvládl bez dolního spodního prádla jen starých gora-tex kalhotách pinguin. Na těle jsem potom potřeboval Icebreaker triko merino s krátkým rukávem (150 g), a pro mne již kultovní klimatex dlouhý rukáv, který se mnou absolvoval už expedici v Peru. Vrchní vrstvu jsem kombinovat softshell bundu Tilak s gora-tex bundou téže značky. Ostatní vrstvy zůstali po celou dobu v batůžku. Stejně tak nebylo nutné v daném tempu použít jiné rukavice než windstopperky od Mamuta. Při zakopávání stanů první večer jsem ale měl použít nepromokavé rukavice. Stejně tak při pobytu ve stanech na jejich stavění považuji pro další expedice za vhodné koupit péřovou vestu.
PS:

Při sestupu k bivaku Valout mne po průletu zachraného vrtulníku přepadla emocionální sprcha. Díky zrcadlovým brýlím nemohl nikdo viděl jak mi stékají slzy. Několik desítek let potlačované city se vyplavaly na povrch právě v tuto chvíli. Nedokážu si to vysvětlit. Celý sestup jsem musel myslet na to, že svým nejbližším musím domů napsat jak je mám rád a jak mne mrzí, že jim to neumím sdělit. Na samotném bivaku a po troše odpočinku tento poct přešel, ale stejně mi zůstane dlouho v paměti. Bráchu to tak překvapilo, že se trochu obával, že se mi něco stalo. Stejně intenzivně jsem si uvědomoval, kteří lidé se mnou v ten okamžik byli navázáni na laně. Pater i Ivka jsou pro mne v současné době hodně důležití lidé, kteří snad ani neví jak moc.