Druhý víkend v osamění a opuštění jsem si nemohl dlouho vybrat sportovní aktivitu. Při lehkém nachlazení a bolesti v krku brzy odpadlo potápění a po nabídce Matuše na nějakou tůru bylo nakonec jasno.

Obavy z toho, že po roční absenci jakékoliv výpravy do hor a neskutečné Matušovi kondice se brzo vyplnily.

Po pátečním příjezdu byla zvolen za cíl sobotního výstupu čtyř vrchod Bradavice. Po měsících pozdního vstávání byl budíček na sedmou kritický. Trochu nevyspaný a unavený z předchozího čtvrtečního kola jsme se vydali autem pro Matušovu přítelkyni do Smokovce a poté na parkoviště po nástup na Sliezký dóm. Naštěstí jsme dostali od chatára možnost svezení se jeho Roverem až k chatě. ušetřilo mi to asi spoustu sil. Matušovi a Ivce maximálně trochu času :D.

Od Sliezkého dómu jsme se vydali po červené značce směrem na Hrebienok a po chvilce jsme odbočili po cestičce do kosodřeviny a pomalu se vydávali na cestu vzhůru. Pro mne to bylo kruté tempo a nohy se začaly hned od počátku pěkně kyselit a unavovat. Snažil jsem se, ale co nejvíc, abych mé průvodce nezdržoval. První část byla do prudkého kopce, leč by se dala označit jen jako vysokohorská turistika. Na jednom sedle jsme sledovali úžasnou podívanou na velmi početné stádo kamzíků, které si pranic nedělalo ze sestupu v příkrém terénu. Kousek před vrcholem Bradavice jsme se dostali na hřeben vedoucí danému vrcholu.