Samotnému odletu do Bolívie předcházel několikadenní výlet do Madridu a jeho okolí. Tedy pro mne a Matuše. Igor volil cestu přes jiné letecké společnosti se začátkem z Vídně.

Již na letišti v Madridu (jestli s tím měl co do činění datum 1.5. nevím) jsme nabrali 2 hodinové zpoždění a tak se zcela pochopitelně v Limě nestihlo přestoupit do La Paz. Naštěstí pro mne Matuš vyřídil všechny potřebné věci a my odjeli taxíkem na hotel placený leteckou společností s tím, že budeme čekat na další možný let. Strávili jsme tak tedy první dva dny v Jižní Americe na pobřeží tichého oceánu. Igor naštěstí sečkal na nás v La Paz. Nakonec se čekání natáhlo na pouhé dva dny.

Po prosluněné Limě nás tedy čekal vysokohorský La Paz. Díky "aklimatizaci" ve výšce 0 m.n.m. jsem tedy já osobně trpěl již při spaní v letištní hale. Po krátkém spánku jsme v pět ráno taxíkem nabrali Igora a rovnou vyjeli na krásný Choro trek.

Po úspěšném návratu do La Paz jsme pokračovali v našem "závodu" o splnění harmonogramu cestovního plánu a v podstatě okamžitě odjeli autobusem do Copacabany. U vysokohorského jezera Titicaca jsme provedli vlastně kompletní jihoamerickou aklimatiaci. Levné ubytování na první noc a druhý den odjezd na Isla del Sol (Slunečný ostrov), kde jsme přespali a užíli si turisty nerušený západ slunce nad vrcholky And. Po návratu do Copacabany jsme pokračovali přes Bolivijsko-Peruánskou hranici do městečka Puno. Zvláštností je to, že ke hranici nás vezl autobus bolívijský, hranici jsme překročili pěšky a za hranicí nás již vezl autobus peruánský k ostrovům Los Uros neboli rákosovým ostrovům.

Další zastávkou je Cuzco, dříve centrum Innské civilizace. Cesta autobusem s místními je něco neuvěřitelného. Autobus se pomalu plní vším možným. V Peru bude asi nějaké pravidlo ohledně pohybu zboží mezi provinciemi, protože při přejezdu absolvujeme vnitřní celní prohlídku. Na západní turisty se nic nevztahuje a tak už během cesty se dostává spoustu oblečení dek a dalších věcí pod naše sedadla... no strávili jsme několik desítek minut posloucháním handrkování, vyhazování věcí a jejich opětovného nakládání. prostě asi místní kolorit proti původním indiánům. Samotné Cuzco je úžasné a evropany přebudované město a zbytky pevnosti Sacsayhuamán vzbuzují veliký respekt.

Pro cestu po Salcantay trek najímáme cestovku přímo v hotelu. Zjišťuje až později, že to asi nebyla správná volba, ale zpětně šlo o to se dostat do Aguas Calientes k Machu Picchu. Nemuseli jsme táhnout stan a nějaké další věci až přímo na vysokohorskou turistiku, plus nám každý den někdo uvařil. Jestli ale v ceně náhodou nebylo i to, že by naše, i když trochu odlehčené, batohy táhly muly asi nezjistíme. Celkově jsme tuto krásnou cestu zvládli o den dřív a po jednom přespání nás čekalo znovuobjevené město inků.

Machu Picchu to bylo něco neuvěřitelného. Už si nepamatuji kde přesně začali moje střevní potíže, ale po výstupu mne to postihlo asi v nejsilnější formě. Navíc doporučuji vzít si nahoru co nejvíc tekutin, jinak je to na přímém slunci trochu vražda. Na cestě jsme potkali jednoho poláka, který byl úžasný a zavedl nás na cestu trochu jiného cestování. Místo jídla v předražených restaurací u vchodu, jsme s ním jedli v jídelně pro správce a strážce této památky. Tento způsob stravování s místními jsme potom praktikovali po celý zbytek výpravy.

Další zastávka Arequipa. tohle u místních "bílé" město je známé svou bělostí ze dvou důvodů. Zaprvé celé město na úpatí několika sopek je většinou vybudováno z bílého sopečného kamene, druhý důvod je vidět hned na vzhledu místního obyvatelstva. Jejich značně bělejší barva jasně ukazuje na to, že tohle město bylo oblíbenou destinací španělských přistěhovalců. Zde jsme absolvovali i výlet do Colca Canyon za kondory.

Poslední náročný přesun přes velkou část Peru nás vede do Huarázu. Já konečně přestávám věřit v umění našeho týmového léčitelského šamana a po nákupu v lékárně se konečně zbavuji střevních potíží. V okolí absolvujeme nejdříve krásný Santa Cruz trek, který je využíván hlavně na aklimatizaci na Huascarán. My však hlavně vychutnáváme krásu místní přírody.

Poté dovybavujeme v Huarázu potřebné věci na vrchol našeho snažení Huascarán. Pokus o zdolání nejvyšší hory Peru však skončil neúspěšně ve výšce okolo 5800 m.n.m.

Poslední dny trávíme prohlídkou okolí města Huaráz. Jako první vyjíždíme taxíkem na Rio Santa tedy na styk pohoří Cordillera Negra a Cordillera Blanka. Další dvou den trávíme na Laguna Paron. Po konečném koupání na místním bazénu již trávíme poslední dny v Huarázu.

Štastným návratem přes Limu, Madrid, Vídeň do Brna moje putování skončilo. Měsíční vous a několikatýdenní nucená "hladovka" se podepsali na mém zevnějšku a ještě několik týdnů jsem kamarádům vysvětloval, že netrpím nějakou akutní smrtelnou nemocí..