Hledání nástupové stezky zabralo jen malou chvilku a tak po rozhovoru s místními rakušany jsme se vydali směrem vzhůru. Nástupovka je na tuto feratu krátká, a tak jsme mohli brzo začít stoupat zajímavým terénem s nádhernými výhledy na jezero pod námi a jeho okolí. Škodou bylo jen to, že nás před koncem výstupu zastihla dešťová přeháňka. Na jednom úseku mi dokonce uklouzly špinavé a mokré podrážky. Bylo příjemné zjistit, že rameno už docela drží i v těchto situacích, i když na 100% to ještě není. Na konci feraty jsme zvolili ještě výstup na nejvyšší bod zdejšího masívu a potom zvolit sestupovku po jednoduché A-B feratě. Sestupovka mi dala pořádně zabrat a stejně jako čtrnáct dnů před tím na Bradavici. Jen svalovici jsem si už moc dovolit nemohl. tohle vše způsobilo, že jsem se dolů ploužil jako mírný lazar.

Ferata s dlouhým nástupem, moje již unavené nohy se pomalu dali do kroku a s každým výškovým metrem byly rozhýbanější a odhodlány nastoupit i do této feraty. Věděl jsem, že pro Matuše je daleko důležitější až následující den, ale to by mi moje povaha nedovolila vzdát se již dnes. Šlapal jsem a skoro na začátku se už těšil na konec :). Výhledy byly nádherné a lezení se docela doalo zvládat. Neprováděl jsem moc expedimentů s lezením mimo lano spíše naopak. I vzhledem k tomu co mne čekalo druhý den jsem použil vše co se dalo. Pravou zkouškou síly a odhodlání byl E úsek s převyslým traverzem. Ruce i nohy dostaly pěkně zabrat, ale podařilo se mi to i za použití odsedky zvládnout. Vrchol, i když byl v menší oblačnosti, byl odměnou za vynaloženou námahu. Po pár fotkách a seznámení s příjemnou ženskou částí polské skupinky volíme sestup sklanímu průchodu z jižní na severní stranu vrcholu. Rozhodnutí to bylo znamenité a zhlédnutá příroda stála rozhodně za to. Po občerstvení na blízké chatě jsme se potom mohli vydat opěk k autu. Příjezd již po setmění trochu zkomplikovalo hledání odbočky k ubytování, ale celkově se jednalo o velice příjemný a krásný den.

Nohy se po dlaší zátěži zase více přiblížily k ocelovým trubkám, ale po zaparkování se přeci jen podařilo je rozchodit. I samotná pístupová cesta byla docela prudká, a přestože pro matuše to nybylo ani zdaleka takový problém já často odpočíval ukrytý za důvodem focení. Počasí bylo krásné a bylo vidět i scenérii protějších Vysokých Taur.

Při přístupu jsme potkali relativně málo lidí, to se však změnilo při příchodu k samotnému nástupnímu místu. Spousta čechů poláků i místních.. no skoro jako by sem přijel autobus hromadné dopravy a všichni se jako perly na šnůře vydali k vrcholu. Po rycchlé banánové přesnídávce jsme se tedy i my nacvakli na jistící lano a vyrázili na tento ostrý zajištěný hřebínek.

Nebudu říkat, že to bylo jednoduché, ale i tak přes všechnu únavu se první části daly zvládnout úplně v pohodě. Množství lidí na cestě způsobilo časté čekání a pohodové čekání. Vadou na kráse byla jen snaha jedné polské skupiny o předbíhání na nesmyslných a nebezpečných místech. Neodpustil jsem si ani nadávky..prostě to nešlo udržet v sobě... Postupně jsem pociťoval větší jistotu a nebyl až tak překvapený a bojácný z někdy velice vzdušných přechodů. Matuš se svými zkušenostmi v Tatrách s tímto neměl sebemenší potíže a mýslím si, že podobný terém už několikrát absolvoval i bez ocelového lana. Bylo příjemné vidět, že na mne čeká, i když jsem byl o dost pomalejší. Velice zajímavý byl traverz jen na horním vodícím lanu, který jsme s Matušem na jeho radu absolvovali ne na karabiných ale na lanu či smyčce odsedáváku. Bylo to zajímavé a příjemné.

S rostoucím časem výstupu začínala narůstat má únava. Na této feratě bylo asi nejhorším místem, když si člověk i první vrcholové knížky myslí, že už to má na vrchol kousek. Opak je ovšem pravdou a člověka čeká ještě nejeden ostrý sestup a opětovný výstup.

Na konci feraty mne překvapil výhled na druhou stranu. Severní strana totiž nebyla vůbec prudká a jen líně se zvedala i s ledovcovým pokrytím. Na samotný vrchol a vrcholovou chatu vedla ještě asi hodinová horská tůra do sedla a nahoru. Výborná porce polévky mi dodala zpět hodně ze ztracených sil.

Po odpočinky jsme se vydali k autu. Jestli jsem neměl při cestě téměř žádné obavy, při sestupu přišly téměř okamžitě. Rozbitý jižní svah a v něm na šterku cestička. Měl jsem také možnost viděl hrozbu padajícího kamení. Turistka se schovala jen o pár decimetrů před letícím kameným projektilem za větší kamený blok. Asi v polovině sestupu jsme tak zvolili přechod do údolí, kde jsme nechali auto. Jednalo se o správnou volbu a i těch pár výstupových metrů stálo za to.

Musím přiznat, že při sestupu jsem už Matuše musel pořádně zdržovat, ale prostě nebyla ani síla a pomalu ani koordinace na rychlejší chůzi. Musím ocenit, že mi ani jednou nevyčetl, že bych ho zdržoval. Po Radleru na konci sestupu jsem tak mohli sbalit věci převléknoout se a po sednutí do auta vyrazit směrem domů.