Se začátkem prázdnin se týden, který se mohl prodloužit o státní svátky, jevil jako ideální možnost k tréninku na srpnové dobrodružství na Mt. Blanc. Bohužel nebyl určen vedoucí zájezdu a tím pádem se domluva na lokalitě tréninku jevila jako téměř nemožná. Po několikadenní e-mailové komunikaci se podařily nalézt určité alternativy. Nakonec a klasicky na poslední chvíli bylo ale zase vše změněno a po Jančině intervenci jsme se shodli na pokusu o zdolání hory Gross Wiesbachhorn. Podle plánu jsme se měli připojit ke skupině jejího kamaráda.

Během pátečního dopoledne jsme vytvořili vrcholový tým ve složení: Janka, Ivka, Sabat a já. Pro brněnskou část to znamenalo dodatečné horečné nakupování (boty a cepínek pro Ivku). Díky tomu jsme se opět nemohli účastnit zakoupení potravin. Navíc jsme samozřejmě přijeli do Bratislavy hodně po domluveném čase. Bylo nám ale zase téměř prominuto. Večer u Janky skončil debatou o možném přidružení catering teamu a po trošce přebalování mých krabiček, krabic a batohů jsme mohli jít spát.

Ranní vstávání mi po dlouhé dovolené dělalo obrovské problémy a tak se, hlavně za mého přispění, nepovedlo stihnout termín odjezdu našeho vozu. Nakonec jsme se však setkali na hranicích s Mircovým autem a mohli se tak společně vydat na cestu. Shon při balení si bohužel vybral velkou daň, protože na prvním odpočívadle jsem zjistil opomenutí mého fotoaparátu u Janky. Tento pro mne fatální omyl mne mrzel po celý zbytek výpravy.

Samotný přejezd do Kaprunu proběhl v pohodě a byl zpestřován jen občasnou komunikací přes vysílačky. Po malé svačince a rekognoskaci vesnice jsme vyjeli na schůzku s druhým vrcholovým týmem. Bohužel se naplnily mé obavy o schopnostech a plánech těchto účastníků. Docela rád jsem kvitoval jejich rozhodnutí o rozdělení skupin a jejich odjezdu do druhé doliny na výstup k Schwartzenbergerově chatě. Nad Kaprunem se začaly prohánět přeháňky a tak jsme využili útulnou chatu k malému obědu.Po posilnění se při debatě nad mapou naštestí Mirec ujal „vedoucího zájezdu“ a určil za cílovou metu prvního dne vysokohorskou salaš Ederalm. Rozhodnutí to bylo velice dobré. Během odpoledne se počasí umoudřilo a my se tak mohli v klidu začít připravovat na výstup.

Trochu zábavy snad i přineslo mé oblékání a trocha blbnutí při něm (no co jsem měl věcí za pasem už ani nevím...). Jednoduše radost z volna a okolní přírody. Cesta vzhůru byla poklidná a mně se pomalu připomínalo Peru a putování v něm. Výhledy do údolí i protější masiv byly velice krásné. Zajímavé bylo i setkání s několika pasoucími se ovcemi. Konečný návrat vzpomínek ale přinesla až koncová část výstupu, kdy jsme se začali vyhýbat hustě položeným kravským exkrementům přímo na turistickém chodníku. Samotná salaš, a její produkty k přímému prodeji, však všechny trable vynahradila. Nádhera: čistá alpská příroda, chování lidí v ní žijících a přitom si pochutnávat na produktech jejich práce. Po svačince a odpočinku se část vydala dále směrem ke stanici Kaprunské lanovky, druhá část na lehčí trasu směrem k Mainskogelu. Na hraně údolí kaprunského ledovce bylo nádherně. Při pohledu na nově budovanou cyklostezku směrem vzhůru jsem měl obrovskou chuť se někdy příště pokusit o její zdolání, i když budoucí výšlap asi bude dost bolet. Sestup v tvrdých botech byl podle předpokladu poněkud náročnější, ale nečinil až moc velký problém. Ubytování jsme nalezli dole v kempu a po malé věčeři jsme všichni ulehli k zaslouženému spánku. Já měl navíc ideální možnost vyzkloušet konečně bivakovací vak.

Ráno bylo ospalé a alespoň z mé strany naplněné z malé části unavou. Catering team odvedl při snídani zase excelentní práci a tak jsme se mohli rychle sbalit a vyrazit k plánovanému výstupu. Uvažovalo se i o možnosti, že by se snad mohl stihnout v rámci jednoho dne výstup na těžko k chatě Heinrich-Schweiger-Haus a na lehko potom vrchol a zpět. Chybou bylo na začátku i zaparkováni v nejnižím patře velkého parkoviště, protože autobusová zastávka je úplně nahoře. I tak jsme ale zvládli nastoupit na cestu k přehradám. Cesta je to zajímavá, protože autobus ujede i přes jeden tunel jen kousek a turisty vysadí u mohutného velkého výtahu. Pomocí tohoto zařízení se překoná největší převýšení a poté se opět nastupuje do dalšího autobusu. Soustavou tunelů a serpentýn se potom autobus vyšplhá až k hrázi druhé přehrady. Vyjížďka je to hezká a dá se doporučit i jen pro zájemce vyznávající jen lehkou turistiku.

Na konečné autobusu se oddělujeme od ostatních turistů a s težkými batohy míříme přes přehradní hráz k nástupu na chatu. Cesta se zvedá docela prudce a tak za chvilku se pro člověka otevírají krásné výhledy. Obtížnost výstupu je přiměřená a metry přibívají opravdu rychle. Po nočním sněžení v této části údolí překonáváme malé ostrůvky navátého sněhu či mini firmových polí. Těží úseky jsou, ale pro jistotu zajištěny a tak nikdo ze skupiny nemá problémy. Za dvouhodinovou dřinu při výstupu jsme ale dostali krásný dárek. Po příchudu k chatě jsem zjistil, že chata je sice zavřená, ovšem s plně funkčním winterraumem. Teplo z kamen od předchozích nocležníku ještě prostupovalo místností a já měl hned jasno v tom, že tam určitě budu chtít přespat. Postupně docházeli ostatní a příjemné prostředí je stejně jako mne rozveselovalo. Pokusili jsme se přemluvit Mirce a Simu, aby přespali s námi, ale jejich rozhodnutí k sestupu a návratu jsme změnit nedokázali. Po krátkém odpočinku se tedy loučíme a jen na lehko se vydáváme prozkoumat cestu k vrcholu. Mirec a Sima za neustálého focení (což jim neuvěřitelně zavidím...) sestupují zpět k vodním dílům. Ivka pro změnu zůstala strážit chatu před svišti a jinou havětí. Nám ostatním bylo jasné, že v daném čase a i pro únavu nejsme schopni vrcholu dosáhnout. Zvolili jsme tedy jen výstup po značené části cesty k předvrcholu Unterer Fochezkopf.

Nasadili jsme mačky a v poklidném tempu vyrazili. Na začátku jsou dva úseky jištěné ocelovými lany, které jsme zdolali bez problémů. Kvitoval jsem zejména moje lezecké mačky, které se hodili dokonale. Zbytek cesty byl spíše jednoduchým stoupáním za občasného použití cepínu či rukou. Myslím si, že zkušenější horolezci by na rozdíl ode mne šli téměř zpříma. Já měl ovšem na firmových úsecích i trochu strachu. Po přečtení horolezeckých knih je mi jasné, že chybu v takových podmínkách nemusí hora prominout. Celá cesta je podle mne klasickým mixem skály s kousky navátého a tvrdého sněhu. Úplný konec doplňuje další feratka. Značení zde končí pochopitelně i s koncem skály. I my jsme se rozhodli dále nepokračovat. Po nočním sněžení byl navíc zbytek cesty zafoukaný a tudíž beze stop. Po krátkém odpočinku jsme se vrátili zpět na chatu. Přes mé počáteční obavy šlo v mačkách o celkem jednoduchý sestup a zvládli jsme ho zase téměř bez problémů. Ve winteraumu nás přivítala ospalá Ivka a my mohli pomalu myslet na večeři a odpočinek. Před setměním se k nám na spaní ale přidala skupinka s Drážďan. Otec a jeho dvě malé dcerky. Atmosféra byla úžasná a i přes jazykovou bariéru jsme si začali rozumět. Přes únavu jsme si dokázali s dětmi hrát a zjišťovali kolik energie se skrývá v jejich tělíčcích. Krásný vztah otce a dcer jen potvrdilo usínání, kdy jim tatínek hrál na harmoniku a zpíval ukolébavky.

Ranní probuzení přineslo velké překvapení. Kolem sedmé hodiny totiž na chatu dorazila dvoučlenná skupinka tentokráte Mnichovských horolezců. Bylo zajímavé, sledovat převlékání jednoho z nich, jistě v důchodovém věku, kdy kombinoval nové materiály s klasickou alpskou výbavou. Než jsme se dostali k vybatolení z postelí zmizeli cestou na vrchol. Jevilo se mi to jako dobré řešení, protože nám takto mohli prošlápnout cestu. Po krátké rychlé snídani, sbalení věcí a asi s hodinovým zpoždění jsme vyrazili k vrcholu i my. Hned na první pocit bylo cítit, že teplota vzduchu vzrostla a výstup se tak jevil trochu lehčím. Zmizely téměř firmové úseky z předchozího dne. Bylo pod mrakem a vrchol halila nízká oblačnost. Vypadalo to, že se jen projdeme na stejné místo jako minulý večer a vrátíme se kvúli nehostinému počasí. První kamenný úsek zdoláváme o poznání rychleji a v rychlém tempu jsme dospěli na konec značené cesty. Nyní se už musíme vydat po sněhovém hřebínku k vrcholu Oberer Fochezkopf.

Díky mnichovské skupině a jejich stopám jsme nevyužili možnosti se navázat. Dál jsme pokračovali jen s pomocí cepínu. Počasí se neustále měnilo a začala být reálná možnost výstupu v pěkném počasí až na vrchol. Jen Petr a já jsme měli trochu obav. Před koncem předvrcholu jsme pozorovali sestupující mnichovany. Krátký rozhovor nám prozradil, že skončili kvůli počasí o 200 výškových metrů výše. Pokoušel jsem se argumentovat, že se počasí mohlo zlepšovat, ale od jejich sestupu jsem je neodradil. Domluvili jsme se, že i přes přetrvávající nízkou oblačnost se projdeme alespoň ke konci jejich stop. Po přechodu skoro celého hřebene Kaindlgrat jsme se rozhodovali jak postupovat dále. Převládal pocit, že je zbytečností stoupat na vrchol v dané oblačnosti.

Hora nás ovšem začala vábit k sobě, protože z nenadání se otevřel pohled až na vrcholový kříž. Bylo rozhodnuto, že se při zlepšujícím se počasí o vrchol pokusíme. Vydal jsem se do čela a jen intuitivně hledal cestu přímo po hřebenu. Po konci sněhové části se začal zvedat kamenitý a mixový přístup k hlavnímu vrcholu. Pokoušel jsem si v hlavě vybavit snímky výstupových tras pro orientaci. I přes velký sklon jsem se rozhodl věřit v mačkách spíše kamenům něž sněhu na hraně hřebenu. Přecházel jsem s jedné strany hřebene na druhou a těžší místa raději obcházel přes sníh. Sklon byl na některých místech velký, ale i s pomocí turistického cepínu a maček šlo vykopávat cestu pro ostatní. Je možné, že jsem někdy dělal příliš velké kroky, ale v těžších místech jsem volil pro sebe tu nejlepší možnost. Na poslední výškové metry jsem přešel na sněhový hřeben. Cesta tudy mi připadala jednoduší a méně riziková. Sabat, Janka a i Ivka si tuto cestu zvolili o pár metrů níže. Po celkové námaze a výstupu po hřebenu jsme se dostali všichni v pořádku k vrcholovému kříži. Počasí a hora nám umožnila alespoň částečné výhledy. V oblačnosti na nás občas prokoukl jak Kitchsteinhorn tak i samotná dominanta dvouvrcholu Grossglockneru.

Po vrcholovém čaji, jablíčku, focení a filmování s pocitem zdolání cesty jsme se vydali zpět. Po krátké cestě po hřebenu jsem zvolil na cestu zpět cestu po svahu ledovce. Sníh na okraji vypadal kompaktně bez rizika lavin. Ideální se mi jevil sestup čelem ke stěně za pomocí cepínu. Sestup mi takto utíkal pěkně rychle a tak jsem na poslední okamžiky zažíval pocit naprosté svobody či chvilky osamění, kdy jsem pro rychlost ztratil ostatní z dohledu. Během zpáteční cesty po sněhovém hřebenu Kaindlgrat se postupně nízká oblačnost měnila k polojasnu až jasnu. Po návratu na kamennou značenou cestu přebral vedení Sabat s Jankou a já si užívám uklidnění a pocit psychického uvolnění z napětí nad předchozím vedení skupiny. I pro zvýšenou teplotu vzduchu byla kamenitá část téměř bez firmu či zbytků sněhu, a tak byl sestup rychlý a svižný. V polovině cesty jsme pozdravili naše spolunocležníky. Musím teď zpětně ocenit, co ten člověk všechno pro své děti udělal. I to jaký měli spolu krásný vztah založený na lásce a důvěře.

K winterraumu jsme se dostali podle plánu a v pořádku. Setkali jsme se zde s Jančiným kamarádem, který byl jediný z druhého týmu, který se zřejmě někam vydal. No snad Janka připíše nějaký komentář jak dopadli jako celek... Po kratičkém přebalení jsme se vydali na závod s časem při sestupu k přehradě. Janka nasadila neuvěřitelné tempo a já se za chvíli ocitl na posledním místě skupiny. Ve tvrdých scarpech nebyla šance na vyšší rychlost mého sestupu. Navíc se začalo projevovat opomenutí namazání obličeje ve vrcholové části. Celkově jsem byl dost v útlumu, protože jsem měl pocit, že to nejtěžší už mám za sebou. Navíc mne mrzelo, že z krásného prostředí vysokých hor se zase vracím směrem k masám a davům turistů. Autobus jsme nakonec stihli skutečně na poslední chvíli. Po rychlém zakoupení lístků jsme se jen letmo rozloučili s nádhernou scenérií. Načasování vyšlo úžasně, protože u mohutného výtahu už netrpělivě čekal Catering team. I oni měli za sebou krásný přechod po turistické značce od Kaprunského AlpinCentra směrem k dolní přehradě.

Po vyzvednutí aut jsme večer strávili opět v kempu. Uvařili si večeři a při povídání o pocitech začali také trochu popíjet. Mircův alpský rum začal kolovat. Během večera bylo jasné, že vrcholová čtyřka bude mít velké potíže s opuchlými a spálenými tvářemi. Nejhůře jsme dopadli Sabat a já. Teď se jeví jako samozřejmost, že je nezbytné si krémovat obličej i přes zdánlivě špatné počasí, ale my na to no hloupě pozapomněli. Myslím, že jsme trpěli všichni, já osobně jsem si loupal kůži na obličeji ještě několik dnů. Konec večera ještě Mirec zpestřil hraním na kytaru, no doufám, že jsme ostatní v kempu moc nerušili. Nám všímavým zase určitě utkvělo několik uměleckých obratů jako Šípová Růženka, nechte mne příjemně spít, přelezl jsem plot a další.. Mirec děkujeme!

Ranní vstávání bylo poněkud náročnější, únava s posledních dnů se nějak na akumulovala. Catering team ale odvedl skvělou práci i při poslední snídani a tak se nám příjemně odjíždělo. Po cestě jsme si ještě udělali procházku v Zell am See. Samotná cesta domů byla však hodně ovlivněna dopravní situací. Naše auto si dokonce zpříjemnilo cestu nejen přes centrum Lince ale pro jistotu i přes centrum Vídně :-).

Celkové hodnocení akce je ale určitě pozitivní. Jako trénink na Mt. Blanc se výprava ukázala jako velice dobrá. Pro mne se jednalo o první těžší lezení s cepínem v mix terénu. Opětovně se v dobrém světle ukázal vařič. Příjemná byla i noc v bivaku. Na zvážení bude co všechno vzít a co všechno raději nechat doma při putování na střechu Evropy. Už teď se zdáli batohy neuvěřitelně těžké. Procházkou růžovým sadem nebude určitě ani sestup v tvrdých botách. Navíc jsme si odnesli neplánovaně skutečně až příliš velké spáleniny obličeje.