Hanka našla trasu, která podle původního plánu měla obnášet jen silniční přejezd po břehu jezera k městečku Malcesine, poté použití lanovky na vrchol Monte Baldo a jednoduchý sjezd západní stranou masivu zpět do Rivi.

Přes větrnější počasí byla první část po příbřežní silnici příjemnou projížďkou. Na úzké cestě, ale bylo potřeba dávat pozor na kolem jedoucí auta.

Samotné městečko Malcesine na mne působilo příjemným turisticky ospalým jižním městečkem. Při čekání na lanovku jsme si i udělali procházku po městečku včetně prohlídky místního hradu. Svezení lanovkou bylo velice příjemné a podle počtu turistů s koly, bylo jasné, že tuhle možnost výjezdu volí spousta lidí. Na horní stanici lanovky jsem měli trochu problém se zorientovat a na oblém hřebeni identifikovat hlavní vrchol.

Po nezbytné vrcholovce na Monte Baldu jsem se pak vydali cestou dolů. Sjezd na trekových kolech byl poněkud náročnější a zejména Hanka bez odpružených vidlic si užila své. Naštěstí se, ale ale trochu rozbitější šotolinová stezka se po chvíli změnila na konfortnější asfalt. Po tomto sjezdu následoval menší výšlap po silnici k sedlu s hotýlkem.

Zkoušel jsem nasadit větší tréninkové tempo a ujet skupince starších turistů co nás pronásledovala. Celkem se mi to dařilo, jen jeden ze skupinky mi zůstával stále několik metrů za zadním kolem. Přes enormní úsilí se mi podařilo "vrcholovou prémii" vyhrát. S posledními zbytky sil jsem, ale sledoval, že daný cykloturista celou dobu používá výdobytek techniky v podobě elektrického kola. Začal jsem pomalu litovat vyplýtvaných sil. Po krátkém odpočinku jsme udělali velkou chybu a to že jsme se nechali přemluvit od Hanky k tomu, že nepoužijeme MTB stezku, ale pojedeme dál po silnici.

Sjezd ze sedla byl nádherný a průjezdy malými tunely příjemné. Samotná délka trasy se ale hodně protáhla. Během zbytku dne jsme střídavě sjížděli a opětovně vyjížděli další a další kopce. Scenérie byly krásné, ale spíše než na náš typ kol to bylo na silničku či spíš motorku. Navíc se nám podařilo i trochu zabloudit. Vinu jsme ovšem hledali ve velmi špatném způsobu značení tras. Prostě Česko je v tomto asi jednou ze světových velmocí a jsem zvyklý až na moc velký standart.

Ke konci trasy jsme opět použili cyklostezku tentokráte vedoucí vinicemi. Tato část nám zase vlila trochu energie do žil při posledním úseku vedoucím podél silnice.

Celkově to byl pěkný cyklistický výlet, jen jsme měli předem počítat s takovou zátěží. Do kempu jsem minimálně já přijel dost zničený a unavený. Navíc díky ostatním obyvatelům kempu jsem se přes noc ani moc nevyspal.

Jedná se o docela jednoduchou trasu. Nástup byl v malé roklince a po kousku horizontálního lezení v kaňonu potoka a lehčím výstupu jsme se dostali jako mávnutím proutku do rokliny plné vegetace.

Připadal jsem si jako bych našel Ztracený svět. Cesta pokračovala dále už s minimální obtížností a po několika desítkách minut jsme se dostali k cestě ke zmíněnému hradu.

Nechyběla delší prohlídka. Co mne zaujalo bylo sledovat jak se místní snaží tuto zříceninu vrátit do její dřívější podoby.

Myslím, že je to dobrý počin, i když třeba Janka by namítla co znamená vrátit do dřívější podoby, ve smyslu, které historické období se nám líbí, že do něj danou stavbu rekonstruujeme. No něco na tom je, ale líbilo by se mi, kdyby opravy směřovali třeba k datu posledního užívaní..:-). Z věže hradu jsme se tak mohli kochat výhledy na celé údolí.

Na ferratu jsme odjeli autem a po troše bloudění nalezli nástupové místo v městečku Mori. Zajímavá byla zejména kaplička kolem které jsme v příjemném odpoledni stoupali vzhůru.

Samotná ferrata byla krásná s fyzičkou úplně pohodová. Exponovaná místa šla řešit zapřením přes lano. Trochu zklamání přinesla jen zkutečnost, že při mém focení a pomalejším tempu nás velice rychle dobíhala česky mluvící děvčata.

Zatímco my si na konci užívali spokojeného odpočinku, ony kolem nás jen proběhly s informací, že na nějaké zdržení a odpočívání nemají čas. Cyklistické přilby na jejich hlavách podtrhly skutečnost, že ony, na rozdíl od nás, absolvovaly navíc ještě cestu k ubytování na kolech.

No trochu jsem měl pocit zahanbenosti..I když kdo netáhl na ferratě Nikon D300s neví co je fotit s těžkou zrcadlovkou :-). Sestup zpět do Mori byl už úplně bezproblémový.