Po dlouhé době se podařilo domluvit konečně nějakou akci. Já skončil v Budapešti na projektu na konci měsíce a Sabat přiletěl z Bernu. Volba nakonec padla na lezení na Hohewandu. Iva měla také překvapivě volno, přidal se i Karpi, a tak jsme mohli naplánovat akci na pátek, kdy byla jediná šance kvůli předpovědi počasí.

Nejdříve jsme mysleli, že zajedeme do Bratislavy už ve čtvrtek na noc, s návštěvou Mirečka, Simony, Mišena a hlavně nově narozeného Šimona, ale i kvůli nabírání sil jsme zvolili odjezd až na páteční ráno.

Do Bratislavy jsme přijeli bez překvapení trochu pozdějí. Janka nakoneckvůli nemoci nemohla jet, a tak jsme přesedli ke Karpimu do auta a vyrazili směr Vídeň. Cesta ubíhala v naprostém pořádku a za chvilku už jsme za slunečného počasí byli na místě a připravovali se na lezení.

Podle Sabatovi navigace z lezeckého průvodce jsme se vydali hledat nástupové místo. Všechny nás ovšem zmátl schématický náčrtek s velkou jeskyní a všichni jsme tuto jeskyni začali považovat za nástupní místo feratové cesty Hanselsteig. Po výšlapu k tomuto nástupnímu místu jsme se vydali hledat směrem vlevo nástupové místo k lezecké cestě. S ohledem času je jasné, že jsme neměi šanci, protože jsme byli někde úplně jinde. Asi po hodině jsem se zkusil podívat na velkou schématickou mapku oblasti a až tam bylo vidět jak moc jsme se všichni zmýlili. Byi jsme o mnoho míst jižnění a samoyřejmě se jednalo o dvě různé jezkyně.

Po dvou hodinách se tedy dostáváme zpět k autu, bez jediného zlezeného metru. Já navíc s přisátým klíštětem... Během sestupu jsme slyšeli pár hromů a vypadalo to, že výlet bude naprostým fiaskem. Naštěstí se déšť lokalitě vyhnul a my po krátkém občerstvení vyrazili alespoň obléhnout správné nástupové místo.

Teď už to bylo velice snadné a během púár minut jsme byli u nástupního stanoviště. Po krátké diskusi jmse se vrátili do auto pro věci s odhodláním se i ve čtuři hodiny odpoledne pustit do výstupu. Cesta měla být na tři délky lana v rozmezí lezení 50-25-25 metrů. První lezl Sabat na dvojici lan. Po vybudování štandu poté na jednom laně Ivka na druhém o trochu později Karpi a po dolezení Karpiho na štand já na jednoduchém laně jako poslední sběrač expresek.

První délka lana byla nejhezčí do lezení a asi i nejobtížnější. Já se nakonec rozhodl pro lezení jen ve feratových botech a asi by bylo daleko příjemnější a možná bezpečnější lézt v lezečkách. Na druhého ovšem nebyl až tak velký problém to zvládnout i ve zvolené obuvy. Zajímavé a pro Ivu asi nové bylo stání na vybudovaném štandu. Odpočinek zde ve třech lidech nebyl úplně nejpohodlnější, ale dalo se to vydržet. Navíc výhled do údolí byl velice příjemný. Jen zápis do vrcholové knihy jsme nezapisovali nějak nebyl důvod a chuť.

Druhá délka byla zajímavá jen kousek a nejzajímavější byo asi malý mostík hned po jejím začátku. Jinak šlo z pohledu lezení na druhého o velice příjemnou a jednoduchou cestu.

Po druhém štandu se jednalo spíše o těžší VHT tůru a jediné zajímavé bylo nalézt skupinku tří kamzíků (či jak se to tu jmenuje) na cestě k sestupové feratě. S lezením nakonec byli všichni spokojení a den se alespoň zlezeníkm jedné cesty podařil.

Na ceste autem do Bratislavy nás zastihla bouřka a prudký déšť. Po sprše na Sibiřské jsme si u Janky dali večeři a ztrávili příjemný večer. Po noci u Sabata jsme na oběd vyrazili do Pezinka, kde jsme první výlet na Slovensko v tomto roku ukončili.