Divoké domlouvání termínu a později i odjezdu, stejně jako moje nová práce v Bratislavě, poněkud zdramatizovala odjezd na tradiční Tour de Chaty.

Z plánovaného nočního výstupu zbyly nakonec jen dvě auta. Postupně se odhlásili ať už z výstupu či celkově Mezkal s Ribanou, Maroš s Miškem či Baša. Moje autíčko nakonec jelo s Katkou a Ivkou. Druhým vozem jeli Karpi a Janka. No po kontrolním telefonátu od Katky do druhého auta s informací, že budu potřebovat nabalit batoh z kufru až na místě, bylo všem jasné, že posádka našeho vozu vyrazí vrhůru k chatě osamocena. Opětovné chvalozpěvy Matušovi, že i přes hodně pozdní telefonát byl ochoten nás opět přiblížit k nástupovému autu a postarat se o auto.

Vyrazili jsme, po mém sbalení na parkovišti u Ovšonků, Matušem určeným směrem cestou tedy spíše svážnicí přímo vzhůru. POdle instrukcí jsme neměli nikam odbočovat a tak jsme se drali vzhůru. Tempo i vzhledem ke snaze "dohnat" předchozí posádku jsme nasadili docela svižné. Nikdy jsem na Plesnivci nebyl a tak mne postupně se zprudšující svah nemile překvapoval. Přál jsem si být nahoře na chatě co nejdříve. Škoda, protože za měsíčního svitu byl chatový výstup velice krásný. Chata svítící ve svahu se vyloupla přesně v okamžiku, kdy jsme se dostali z lesa. Krásný prudký kotel jsme sdolávali ještě několik desítek minut.

Na chatě nás čekalo milé překvapení. Karpiho dvoučlenná skupinka někde špatně odbočila a bloudila pod námi. Nakonec jsme se ale všichni sešli a vzbuzený trochu nemocný Sabat a MIrec nás mohli všechny opozdilce společně přivítat. Karpi rozdal úžasné dárky k Chata Tour.. skleničky s uvázáním na krk. Museli jsem hned vyzkoušet jak se z nich pije.

Po zdravém, ale trochu krátkém spánku, jsme se vydali na snídani. Konečně jsme mohli pozdravit i Simu a malého Mišena. Jeho tendence mne budit nakonec moc neprošly. Po vydatné snídani ve velice příjemném prostředí, vlastně škoda, že jsme na tuto chatu nechodili dřív bylo to skvělé, jsme debatovli o plánu dne. Janka překvapila dodržením svého slibu tento rok podporovt catering team a vzdát se vcholového výstupu. Snažil jsem se ostatní přemluvit jen k pěší tůře na zakázaný a uzavřený hřeben Bielanských Tatier. Nakonec snad vize lehčí turistiky zvítězila a my se vydali na objevování neznámého.

Hned na začátku stoupání jsme udělali menší chybu a místo přímého výstupu do Skalních vrat jsme se vydali po pěšině k traverzu hřebene. Ve stejném okamžiku nám i zmizela Katka a posléze i Iva někde hluboko vepředu. No poněkolika desítkách minut jsme se už rozhodli o telefonické seskupení. U malého dřevorubeckého srubu jsme se nakonec všichni radostně setkali a pokračovali další cestou společně.

Začala nám cesta po hřebenu po staré červené neudržované turistické značce.Bylo těžké přemýšlet o tom co je lepší. Aby lidé mohli sledovat krásu těchto hor, nebo restrikce a pokuty na narušení. My tu byli sami a snad se nám dařilo přírodu příliš nerušit.

Po asi hodinovém výšlapu jsme se dostali ke krásným kameným vratům, kteé jsme mohly projít daleko daleko dřív. Zpoždění bylo nemalé, ale nikomu z nás to nevadilo. Po krátké svačině jsme se vydali zase vzhůru dál k sněhem pokrytému hřebenu.

Kousek za hranicí sněhu jsme nalezly stopy nějaké šelmy (pravděpodobně zdivočelého psa či vlka), které nás provázely celým stoupáním. Pravděpodobně na samotném konci hřebene byly podobně stpy způsobené spíše rysem, ale zase tak dobří čteči stop nejsme... Stoupaní ve sněhu pro mne bylo příjemnější, ale únava se začala pomalu projevovat.

Výhledy na Tatry ale více než kompenzovaly námahu. Stále jsme pomalu stoupali a užívali si svobody v tomto krásném prostředí. Kondička Sabata a Katky byla někde jinde atak na nás opozdilce museli neustále čekat...No nedalo se s tím nic dělat.

Jedinou živou bytost představoval, krom nás samotných, majestátně se chovající kamzík. Běžel si proti nám po hřebenu a my ho mohli už z velké dálky pozorovat. Při míjení jen lehce odbočil do srázného terénu oběhl nás a byl pryč. S každým krokem pomalu a kradmě narůstala únava a ja se tak snažil využít co nejvíce odpočinkového času k focení.

Hřeben byl neustále do mírného stoupání a tak začínalo býti jasné, že na chatu se budeme dostávat za tmy. Nikomu to snad až tak nevadilo a po přestávce na čokoládovoklobáskovou večeři jsme vklidu pokračovali dál a dál. Při pohledu na severní část hřebene jsem , a asi nejen já, dostal chuť vydat se tím směrem zase někdy příště. Tentokrát jsme totiž museli za pomalého západu slunce sejít ke Kopskému sedlu a k chatě na Zeleném plese.

Na chatě nás překvapila rekonstrukce a tím pádem zavřená jídelna a všudy přítomný prach. Ale nakonec to příliš nevadilo. Po sprše jsme se všichni sešli v jinak zavřeném baru a bylo to v pohodě. Na večer ještě dorazila Baša a Michal Chalupčík a krásně jsme se bavili.

Trochu krátké na dny a lehká na výkony Chata tour skončila následujícím dnem. Procházka zakázaným územím Bielanských Tater však byla užasná, stejně jako chata Plesnivec.

Takže o rok zase...