21.7. Po předchozím připojením Sabata z Bratislavy a posledním prospání v postýlce, vydali jsme se z Brna nezadržitelně směrem k naší západní hranici. Trochu jsme se zdrželi a místo ranního odjezdu odjíždíme až po obědě a svačině spíše v pozdním odpoledni. Déšť nám navíc trochu zkomplikoval nakládání zavazadel včetně kol. Cesta po české dálnici proběhla překvapivě jednodušše a my mohli i po průjezdu Prahou natankovat poslední český benzín. Komplikaci jsem způsobil až já sám poté co Iva usnula a já v navigaci přehlédl odbočku na Berlín. Delší zajížďku k severním, tedy Polským, sousedům naštestí zabránil Sabat. Po objízdné trase jsem potáhl první den jízdy někam před Stralsund na odpočívadlo, kde jsem se v klidu natáhl na zem k spánku.(Moje záda prostě nedají šanci ke spánku za volantem)

22.7. Po snídani jsme vyrazili už jen kousek k přístavu Sassnitz. Po nalezení trajektového terminálu jsme zakoupili jízdenky na jednu hodinu odpoledne. Zůstal nám tak čas na prohlídku města i malou vyjížďku autem po okolí. Samotný přejezd na trajektu se odehrál za krásného slunečného dne a hlavně za klidného moře. Po příplutí do Trelleborgu jsme se vydali na cestu podél švédského pobřeží baltického moře. Stačila chvilka a já si opět připomenul klidnost a přátelskost severských dálnic a silnic. O kvalitě odpočívadel se dalo jen a jen chválit. Dost často, vlastně po celou následující dobu výpravy, se vybavovali místa z roku 2009. Po nočním přejezdu obchvatu Stockholmu jsme se uvelebili pod širák někde u města Uppsala.

23.7. Probudili jsme se do krásného slunečného dne. Sabat a Iva připravili snídani a já se tak mohl věnovat pouze řízení. K obědu jsme si u města, jehož název snad někdy doplním podle Sabatových fotek, našli koupání a mohli jsme se tak osvěžit v krásném velkém rašelinovém jezírku. Pohodu očisty a následného oběda trochu narušila blížící se bouřka a náš pomalý přesun do auta a dál k finským hranicím. Na posledním švédském úseku za již snížené viditelnosti šerem a snížené pozornosti únavou jsme jen tak tak nevzali na stop soba. Sabat zakřičel tak, že jsem zabrzdil tak prudce, až jsem si trochu prošlápnul bolavé levé koleno. Štestí, které měl daný sob ovšem nepotkalo nerozumného zajíčka, který mi vběhl přímo pod pravé kolo o několik kilometrů dál. Druhého zaječího stopaře se mi ale podařilo ignorovat.

Po přejezdu do Finska jsme pokračovali na sever. V téměř půlnočním čase jsme překročili severní polární kruh. Ve večerních hodinách, ale nemá na tomto místě ani cenu vystupovat. Krom fotek si odnese návštěvním jen spoustu komářích štípanců. Chtěl jsem sice odřídit co možná nejvíce, ale nakonec jsme se kolem jedné hodiny rozhodli u malého starého lomu zaparkovat a strávit noc ve stanu. Obrovské hejna komárů zrychlila stavbu stanu na maximum a my usínali již za severního letního šera navzdory přání Ivi, že přeci od jedné do rána přijde ještě tma na spaní. Bez mého překvapení už bylo jen více světla po svítání co proběhlo do několika minut.

24.7. Ráno nás vzbudilo sluníčko a veliké horko. Vyšší teplota, ale naštestí úplně vyhnala komáry a ti zůstali během ráne někde zalezlí. Pokračovali jsme dál k severu a my měli možnost sledovat scénu, kdy před pomalu jedoucím karavanem pobíhal sob. Nakonec jsme viděli kolem cesty kolem pětice jednotlivých sobů. Před konečným opuštěním Finska jsme ještě využili koupání v hraniční řece. Sabat si na chvilku vyzkoušel řízení, ale já jsem to nakonec převzal a rozhodl se, že zbytek výpravy budu řídit sám.

Pak jsme se již vydali k náhorní plošině oddělující Finsko od Norska. Zde jsme si udělali přestávku pro malé protáhnutí končetin. Mrzelo mne jen, že dřívější obchůdek ze suvenýry je již opuštěný a pomalu a jistě víc a víc chátra. Je to škoda. Za spící posádky jsem sjíďěl nově budouvanou silnicí směrem k severnímu moři a městu Troms. Jako cíl cesty byl ovšem zvolen ostrov Senja a my se na něj vydali. V doporučené restaoraci ve městě Silsand jsme si dali večeři z místních specialit. Po kvalitním a chutném jídle jsme se přesunuli do kempu Senja Camping na jižním pobřeží ostrova.

25.7. Po noci v kempu jsme zabalili stany a vypravili se doporučovanou cestu na kole po severozapadní části pobřeží. Po troše třenic okolo místa, kde zaparkuje auto a kam pojedeme jsme vyrazili. Bohužel kolem místa předpokládaného parkování Sabat zjistil, že zapomenul v kempu mobil. No na jízdu na kole navíc ve velmi špatné viditelnosti neměl nikdo chuť. Sabat věřil, že v severních zemích se nekrade, a tak jsme vyrazili po rychlé obhlídce vyhlídkové cesty z Botnhamnu do Gryllefjordu autem. Škoda, že viditelnost na této straně ostrova byla opravdu velice špatná. Po cestě zpět do kempu postupně posádka usnula a já cítil, že to řízení nebude úplně zadarmo. Snažil jsem se pochopit, že pro ostatní je přejezdová jízda autem nudná a unavující, ale bez přesunů to prostě nešlo.

Přestože severozápadní pobřeží bylo v nízké oblačnosti kemp byl zalévaný sluncem. Po úspěšném nalezení mobilu jsme se rozhodli přesunout i přes moje výhrady do druhého kempu Tranøybotn, kvůli předpokladu, že použijeme pro přeplavbu na ostrov Andøy jiný přístav než Gryllefjord. Opuštění velice pěkné finky, i když měla manžela a dvě děti, jsme nesli dost těžce.:-). Ve druhém kempu se Iva a Sabat šli projít po turistickém chodníku. Já byl ale docela unavený, a tak jsem si vzal GoPro a vyrazil k moři natočit Time Lapse přílivu. Spolu se čtyřmi plechovkami plzně šlo o velice zajímavý počin ukončený dosti podnapilým stavem. Prostě jsem se snažil špatnou náladu a únavu přepít. Marně.

26.7. Ráno jsme v kempu podle internetu zjistili, že jediný trajekt jede přeci jen z Gryllefjordu. Počasí se trochu umoudřilo, a tak pro Ivu a Sabata je volba jasná - kolo. Pro mne nezbylo nic jiného, než převést do přístaviště auto. Auto opoustili u městečka Straumsbotn. Já sám jsem se vydal pokusit se projet znovu autem cestu z předchozího dne a nafotit trochu lepší fotky. Oblačnost trochu povystoupila, ale k dokonalosti přeci jen trochu chybělo.

Ke trajektu jsem se kupodivu dostal jako první a ostatní přijeli až těsně před odjezdem trajektu. Já si chtěl po delším čekání i trochu odpočinout a procházkou trochu pročistit hlavu. Po trochu vyhrocené situaci jsem tedy odmítl najet na trajekt a volil si počkat raději na další. Odešel jsem tedy sám na vzdálené pobřeží a tam pozoroval moře či si zkoušel trochu zalést na útesech. Měl jsem dost času a využil ho na utřídění spousty myšlenek. Přesto, že začalo mrholit a byla zima, líbilo se mi tohle trochu depresivní počasí, které podle mne k této části světa patří. Při trajektovém přejezdu se naštestí trochu vyčistila nálada a my mohli pokračovat v cestě za trochu lepší atmosféry. Po příjezdu do přístavu Andenes jsme se, po prohlédnutí majáku a přístavního mola, přesunuli do nejbližšího kempu a za oblačnosti a vlhkem prosyceného vzduchu rozložili stany.

27.7. Den vybraný pro nejdelší cyklo výlet na našem putování. Hned po snídani, jejíhž přípravy jsem se jako již tradičně neúčastnil, jsem si pokusil nastavit kolo. K velké mé nelibosti jsem zjistil, že přesmýkač nefunguje optimálně a přes můj věškerý, bohužel mizerný, um jsem to nebyl chopen zlepšit. Během testování různých nastavení jsme se od německých turistů, co si přišli půjčit pumpičku, dozvěděli, že z jižního cípu ostrova se dá vrátit autobusem i s koli. Pro Sabata bylo rozhodnuto, že bude absolvovat jen cestu na jih. Bylo to moje první projetí na kole a tak jsem si ho chtěl užít. Ani jsem nepočítal, že bych se vracel jinak než na kole.

Bohužel krátce po odjezdu jsem zjistil, že jediné jídlo které sebou mám dva banány. Přesto jsem si myslel, že to nějak zvládnu. Cesta po západním pobřeží nabídla krásný pohled na severskou přímořskou krajinu. Některé pláže s jemným pískem přímo vybízely ke koupání. Bohužel nikdo jiný se koupat nechtěl a tak my s přestávkami na focení pokračovali na jih. Deset kilometrů před odjezdovým místem autobusu Risøyhamn jsme se zastavili na malou svačinku. Bohužel zde jsme já i Iva podcenili jídlo a nenajedli se pořádně na zpáteční cestu. Já si myslel, že pojedu sám a nějak se s jedním banánem protrápím, Iva zase, že sice pojede se mnou, ale že na oběd se ještě zastavíme. Takže po malém občerstvení jsme vyprovodili Sabata k rozcestí směrem k autobusu a my se vydali zpět na sever.

Jak už to na takových místech na pobřeží stává cestou na sever nás pro změnu čekal čerstvý protivítr. Snažil jsem se tempařsky táhnout co se dá, a protože jsem měl pocit, že to nějak dojedeme navrhl jsem, aby jsme místo nezajímavého pobřeží na východě přejeli na stranu západní. Iva souhlasila a já se těšil na trochu lepší podmínky. Nakonec jsme se na západě dočkali jen nízké oblačnosti, chladu a protivětru. Někdy to už tak prostě vyjde. K největší smůle byla neděle, a tak bylo bez šance si někde po cestě něco koupit. Ivě jsem nechal banán a modlil se abych to na pomalu nastupující "hlaďák" nějak dojel. Bylo to trápení až do kempu, ale zůstalo to zajímavým zážitkem.

Konečných 115 kilometrů na dva banány a malý zákusek zůstane dlouho jako můj nejlepší cyklo výkon. Protože jsme Peťovi zapomenuli odevzdat klíče od auta, měl i on nekonfortní čekání na nás a trochu snížený manévrovací prostor jak nám včasnou večeří udělat největší radost dne. Po večeři se posádka vydala do stanů k zaslouženému odpočinku a já se ještě "bavil" úpravou a nasdílením fotek.

28.7. Vstávání po kolu bylo trochu problém, ale naštěstí se Peťovi nás sželelo a donesl nám snídani až do stanu. Bohužel zase mrholilo, a tak po balení stanu a nakládání kol vyrážíme na jih bez možnosti vidět něco jiného než by bylo vidět v prádelně. Odjeli jsme na ostrov Langøya. Oběd jsme strávili v městečku Sortland v místní arabské restaoraci. Zvláště zdejší variace Viking kebab byla porce obrovská a Sabat si ji dost užíval.

Po krátké obhlídce města jsme vyrazili autem na severní část ostrova k osadě Nyksund. Malinká rybářská vesnička jak z konce světa. Jedná se o nělkolik domů, mezi kterými je část zrekonstruovaných pro potřeby turistického ruchu a část bohužel jen chátrá ponechána svému osudu. V jedné z restaorací jsme si dali kávu a místní dezerty a vůbec se nám nechtělo ven. Počasí bylo typicky severonorsky truchlivé, takže teplé nápoje a trocha energie byla více než příjemným zážitkem. Hrál jsem si s myšlenkou tu zůstat přes noc. Místo má zvláštní atmosféru a určitě by bylo zajímavé zde ztrávit i několik dní místo krátké turistické zastávky. Člověk si uvědomí jak zbytečný a malicherný je spěch v civilizaci.

Nakonec jsme se přeci jen rozhodli pro cestu na jih do kempu Sandsletta Camping, Midnattsolveien. Zde jsme se při snaze o informace seznámili více s místním kuchařem Imrem- slovákem ze Spiše. Za investovánou Plzěn jsme se domluvili na příští den na společný výlet. Imre nás důkladně informoval o možnostech vyžití v blízkém okolí. Při usínáni jsem se tedy mohl těšit na příšti den, kdy jsme si naplánovli společně s ním výstup na nedalekou horu. Stejně poutavě zněla i možnost využití koupele v kádi s ohřívanou horkou vodou či chytání tresek.

29.7. Po trochu chladnější noci jsme se ráno nasnídali a po setkání s Imrem vydali na VHT tůru na vrchol Matmora. Začátek se odehrál za mračného počasí s pochodem po silnici k nástupnímu místu. Od parkoviště se tůra pomalu a jistě změnila v příkrý výstup. Naštestí se ze vzrůstající námahou začalo zlepšovat počasí. Výstup byl náročnější a já se potil jako to boží hovádko. Vrchol jako by se vůbec nepřibližoval. Veškerá námaha však stála za to. Výhledy z vrcholu byly úchvatné a my si mohli užívat pohledu jak na vrcholky okolních hřebenů tak i na moře. Pro sestup jsme zvolili druhou stranu a některé pohledy, z odmyšlením si blízkosti moře, úplně připomínaly Roháče či Vysoké Tatry. Bohužel příkrá cesta zpět pro mne a mé kolena nebyla zrovna ideální a po prošlápnutí obou na nerovnostích jsem byl rád, že Imre domluvil odvoz autem zpět do kempu.

Po minimálním odpočinku jsme vyrazili na večeři. Peťo zkoušel velrybu jako předkrm, ale to já ani zkoušet nechtěl. Dal jsem si místní rybí polévku z treskou a pak i tresku jako hlavní jídlo. Obojí bylo úchvatné. Iva byla také po konzumaci jehňěčí kotlety s uměním místních slovenských kuchařů spokojena. Pozdní večer pro mne zase znamenal úpravu fotek. Celkově byl kemp skvělý jen při vstávání či usínaní jsme slyšeli snad všechny možné domácí i divoké zvířata jak z kempové mini ZOO tak z přírody. Škodou bylo jen to, že jsme nevyužili možnosti koupání v kádi, nejlépe za mrholení :).

30.7. Hned zrána začalo pršet a vyplnila se tak nepříjemná předpověď počasí. Nebylo tedy kam spěchat, a tak jsem si zašel na snídani do kempové kuchyně. Vajíčka se slaninou byla vynikající a jen umocnila skvělý kulinářský zážitek z tohoto místa. Po snídani jsme sbalili stany a vyrazili dál na jih Lofotů. Cesta ubíhala rychle a bylo jen škoda zataženého počasí, že nebyly lepší výhledy. Předpověď neposkytovala už v dohledné době slunečné počasí, a tak jsme vyrazili na prohlídku Vikingského muzea Lofotr Viking Museum u vesničky Borg. Norové mají úžasný pohled na historii. Tam, kde by v čechách byly umístěny inertní vytríny jsou v norsku interaktivní prohlídky či dokonce kopie k ošahání a vyzkoušení. Zkusit si třeba kroužkovou zbroj bylo velice zajímavé. Zajímavé bylo i to, že hned vedle archeologických vykopávek sídla vikingského náčelníka postavili historickou repliku k lepšímu porozumnění dané doby a zvyků. Dokonce zde měli i ukázku řemeslníků pracujících, doufám, podle historických postupů.

Po několikahodinové prohlídce jsme se vydali dále na jih do přístavu Moskenes. Opět bylo jen velkou smůlou počasí při samotném přejezdu, protože některé scenérie a rozdrásané hory lemující cestu byly jednoduše úžasné. Během celé cesty po těchto ostrovech jsme mohli sledovat budování nových tunelů a zlepšování dopravní infrastruktury. Poslední úsek nebyl vyjímkou. Po příjezdu k trajektu jsme byli v řadě na trajekt daleko od nástupního místa a mohli jsme tak sledovat kolik aut se dokázalo vecpat dovnitř. Stále jsme si říkali, že už musí být yrajekt plný, ale další a další auta vjíždela do ůtrob. Dokonce i cisterna :). Nakonec se z celé velké řady nedostalo jen na pár aut včetně nás. My si tedy předkoupili lístek na půlnoční spoj a vyrazili do přilehlého kempu na večeři a pivo. Místní specialita ze znovu hydratované sušené tresky byla vynikájicí a po nalodění nám pomohla uspíšit naše usínání k zaslouženému odpočinku během noční plavby do Bodø.

31.7. Spánek na lodi byl sice příjemný, ale kolem půl šestéráno už jsme zase seděli v autě a projížděli ospalým Bodø. Po cestě se povalovala ranní mlha, a tak nebylo přílišným překvapením, že jsem se na jedné z mnoha luk podél cesty dočkali trojice Losů. Pro Ivu a asi i Sabata to bylo asi i poprvé co je mohli tak zblízka pozorovat. Kolem osmé hodiny jsme dorazili k samotnému proudu a zastihli ho ve finální fázi přílivu. Než jsem stačil zajít do auta pro GoPro na natočení TimeLapse stihnul se proud zastavit a pomalu se otáčet do odlivu.

Bylo zajímavé pozorovat tohle místo za téměř klidné hladiny společně s rozbřeskem a sluníčkem, které se prodíralo oblačností. S Ivou jsme pozoravoali hejna ryb, hejna racků a dokonce i lovící mořskou vydru. Kvůli pořizování časosběrného videa jsem věděl, že budeme čekat i na kulminaci odlivu. Sabatovi se to asi zdálo dlouhé a možná i zbytečné, ale já věděl, že zdánlivě neměnná scenérie nám v průběhu i ke konci kulminace ukáže svou krásu. Postupně se proud zvyšoval a bylo zajímavé sledovat, jak v různých časových úsecích docházelo k různým typům proudů a vírů. Ke konci se začali i dostavovat turisté přicházející na kulminaci a já zpětně mohu jen ocenit, že jsem mohl sledovat celý průběh tohoto úkazu. Kdybych neměl pocit, že už ostatní chtějí odjet, rád bych tam zůstal a skedoval bych s radostí celý cyklus od začátku přílivu až do konce odlivu.

Po úchvatné vodní podívané jsme sedli opět do auta a vydali se na další cestu. Pro odjezd jsem zvolil místní cestu s označením 812. Opět se potvrdilo, že cestování po lokálních silničkách je v Norsku prostě parádní na prohlídku místní krajiny. Před obědem mne, ale přemohla únava a já byl rád, že jsem mohl chvilku usnout u malinké benzínky a obchodu. Posádka měla alespoň čas dokoupit potraviny a připravit se na další cestu.

Po projetí k hlavní silnici E6 jsme se vydali na jih k národnímu parku Nordland. Trochu více jsem nezvládl značení a odbočil trochu dříve z cesty na lesní cestičku. Protože jsme se dohodli, že se pokusíme dosušit stany, rozhodli jsme se se Sabatem, že se pojedeme projet na kole. Vydali jsme se po značené staré královské cestě a já měl pocit, že půjde o stejně upravovanou cestu jakou je podobná atrakce historických cest více na jihu. Opomenutí přečtení informace, že cesta je neudržovaná a přerušena nškolika sesuvy půdy se mi stalo osudným. Zatím co Sabat u prvního sesuvu obrátil kolo a vydal se zpět já se pokusil cestu projet stůj co stůj. Celé se to změnilo nechutí se vrátit a dokázat jen sám sobě, že se to projít dá. Dalo se to, ale cyklistika to nebyla. procházel jsem místy, kde bylo těžké v porostu najít cestičku pro chodce, a tak se celé kolo změnilo jen v přenos kola zarostlým opuštěným údolím.

Krom škrábanců, únavy, modřin mne trápila i ztráta láhve. Po průchodu na silnici jsem se mohl přes sedlo zase vrátit na místo zaporkovaného auta. Několik hodin a ujeto asi tak 10km. Po naložení jsme jen přejeli k nedalekému Nordland nasjonalparksenter a ubytovali se přilehlém kempu u městečka Storjord. Zašli jsme si do centra pro rady o možnosti turistiky a MTB a byli jsme velice spokojeni příjemnou paní na informačním oddělení. Já byl unavený a chtěl si odpočinout, ale Iva a Sabat vyrazili k večeru na výcházku na 5km dlouhý vodopád.

1.8. Po příjemné noci prospané v chatce jsme se po snídani rozdělili na dvě skupinky. Sabat odešel na výstupovou tůru a my s Ivkou se nachystali na kolo. Těšil jsem se na pěknou vyjížďku podle instrukcí z předchozího dne. Vybaveni mapou jsme se plní nadšení vydali na cestu.

Z počátku jsme jeli po hlavní asfaltové cestě E6. Chvílemi jsme se snažili zorientovat v mapě, kde byly menší osady a obydlí označeny jinými jménynež na ukazatelích. Nakonec se nám ale podařilo najít vedlejší cestu vedoucí souběžně s E6. Bylo vidět, že zde probíhá rekonstrukce, ale velký problém to nehrálo. Doufám jen, že většina cest zůstane bez asfaltu jen s udusaným jemným štěrkem tak jako zůstávají vedlejší cesty nižší třídy v celém Norsku.

Před příjezdem k odbočce u města Røkland jsem se zastavili na svačinu v kempu Nordnes. Menu v norštině bylo pro Ivu o náhodě, když si vybrala polovinu grilovaného kuřete. Já trefil vajíčka se slaninou. Následky této volby nás teprve čekaly. Chvilku jsme se zdrželi i kvůli dešťovým přeháňkám, ale po asi hodince jsme mohli zase pokračovat.

U dříve zmíněného Røklandu jsme se vydali po silnici 513 směrem na vesnice Pettermoen a Sandbakken. Několikakilometrové stoupání začínající asfaltem a přecházející na šotolinu bylo zpestřeno výjezdem asi 4 kilometrovým stoupajícím tunelem. Samotný tunel byl velice zajímavý zvláště kvůli změně osvětlení a teploty, která klesla k 14 stupňům. Osadu Pettermoen jsme chtěli prozkoumat, ale nakonec se jednalo o jednu usedlost "Na konci světa". Cestou jsme míjeli melandrující dravou řeku s několika vodopády. Na nejvyšším bodě výletu se nám nepovedl náš pokus o přejezd po turistickém chodníku zpět do kempu. Po několika desítkách metrů se turistický chodníček změnil na hledání cesty v podmáčeném rašeliništi. Několikrát jsme si s Ivou vzpomenuli na skvělé značení ČKT. Nakonec nezbylo nic jiného než se vrátit po stejné cestě.

Sjezd byl úžasný a pokud by se člověk nebál případných protijedoucích aut určitě by to šlo pustit daleko rychleji. Cestou nazpět se nám podařilo projet celou alternativní trasu podél silnice E6. Mohli jsme tak vyzkoušet naše kola skoro ve všech terénech cest či jejich sklonů. Zvlášť jeden úsek připravený k rekonstrukci, na kterém se jelo po velice hrubém šterku byl náročný jak technicky tak silově. Posledních 10km jsme už jeli po krásné lesní cestě, ale únava u mne způsobila, že jsem se více těšil na odpočinek, než jsem si úžíval cestu. Pro MTB výlety by se daná oblast asi dala využít i na více dnů než na jeden.

V kempu už na nás čekal spokojený Sabat. cestou z vrcholu našel i několi hřibů, a tak jsme měli chutnější večeři. Večer a noc po příjemné únavě narušil pouze plynový útok, způsobený kuřecím jídlem z Nordnes.

2.8. Po zaslouženém odpočinku jsme se vydali, jako namádi, zase na jih. Cestou jsme protnuli severní polární kruh, a tak zbyl čas na prohlédku této zajímovosti tentokráte na norské straně. Po nákupech drobností a potřebném protáhnutí unavených svalů jsme se vydali opět směr jih.

Na oběd jsme se rozhodli vydat do městečka Mosjøen. Příjemně ospalého přístavy, který zažíval svůj nějvětší rozkvět tak před sto lety. Obchodní vztahy s Británií byly citit na každém kroku a zachované historické "jádro" stála za návštěvu. Poněkud zajímavý přístup norů ve stravování nás sice opět překvapil, ale jídlo bylo chutné a nikoho z nás nezklamalo. Po obědovém menu jme dále pokračovali po E6 směr Trondheim. Příjemnou zastávkou bylo prohlédnutí širokého vodopádu. Ve večerních hodinách jsme poté dorazili do kempu kousek předsamotným městem Trondheim. Spali jsme zase raději v pohodlné chatce a po večerním focení západu slunce jsme usnuli spravedlivým spánkem.

3.8. Další den jsme obsolvovali prohlídku samotného města Trondheim. Po troše hledání místa k parkování jsme vyrazili směrem k nejsevernější katedrále v evropě. Na místě jsme zjistili, že právě probíhala mše, a tak jsme vyrazili na prohlídku pevnosti na městem. Příjemná procházka, i kdyzž do menšího kopce. Bylo zajímavé sledovat kolik norů využívá přilehlého parku ke sportovním aktivitám jakými jsou běh či kolo.

Velice mne pobavila slečna v gumácích. Nevěřil jsem ,že tato specialita pražského metra dorazila i do Norska, ale po zaslechnutí hovoru mi to bylo jasné. Přijel autobus z čech. V samotné pevnosti bylo zajímavé přečíst si osud jednoho vojenského tažení švédského vojevůdce se snahou dobít samotný Trondheim. Pohled na samotné město z hradeb pevnosti byl velice pěkný. Můžeme jen litovat, že komunistický režim u nás zničil historická centra a shizdil je penelovými novostavbami. Po prohlídce pevnosti jsme opět zamířili ke katedrále. Vstupné na poutní místa považuji za nepřijatelné, a tak jidiný kdo se vydal dovnitř byl Sabat. My s Ivou čekali v informačním centru.

Odpoledne jsme se vydali dál do města Oppdal, kde jsme doplnili potraviny v místním supermarketu. Před vchodem jsme navíc nakoupili i místního trhovce sobí speciality jako jsou salámy či šrutky sušeného masa. Bylo velice příjemné nakupovat specifické místní potraviny. Jejich chuť byla navíc velice delikátní.

Ze samotného Oppdalu jsme se vydali po lokální silnici číslo 70. Opět skvělá volba s nádhernými výhledy a krásnou přírodou kolem nás. Těsně před soumrakem jsme před přístavem Andelness navštívili archeologické naleziště s vyritými zvířaty v pobřežních kamenných blocích. Je zajímavé, že zde na severu mohou být tato místa volně přístupná a nikoho nenapadne je ničit. Je jen velkou škodou, že tomu tak nemůže být i u nás. Pro spaní jsme nakonec zvolili kemp přímo pod Trollstiegenem. kvůli pokročilé hodině už nebylo možné najít chatku, a tak jsme po delší době spali opět ve stanech.

4.8. Ráno nasvědčovalo tomu, že se mi napodruhé podaří uvidět ve zpětném pohledu z vrcholu Trollstigenu celou krásu údolí a majestnátnost tohoto přírodního útvaru. Podle jednoduchého plánu jsme se po snídani rozdělili na dvě skupiny. Já měl vyrazil s autem na horní parkoviště a Iva se Sabatem pote začít na kole sdolávat tuto krásu. Nezbylo než tento plán dodržet. Jako všichni i já si chtěl tento výjezd užít.

Cesta autem nahoru byla pro mne novým zážitkem, ale naštestí ohleduplnost ostatních řidičů je v Norsku tak velká, že na úzkých zatáčkách nebyl vůbec žádný problém. Na horním parkovišti jsem se převlékl, sundal kolo z nosiče a vydal se zpět dolů. Z pochopitelných důvodů jsem si vzal sebou jen malý kompakt místo celé zrcadlovky. Při sjezdu jsem dělal i zastávky na focení, protože cestou vzhůru jsem chtěl opětovně zkusit tohle vyjet zase bez zastavení tím pádem bez focení. při sjezdu jsem potkal i několik dalších cyklistů stoupajících nahoru. všude byla cítit atmosféra respektu, solidarity a přání o co nejlepší pocit při zdolání této cesty.

Ke konci sjezdu jsem potkal i oba spolucestující jak stoupají směrem vzhůru. Munul jsem je a jel na místo nástupu při předchozím pokusu před několika lety. Bylo mi hned jasné, že tempo obou nebudu schopem dohnat a hned po začátku také tušil, že to zase nebude procházka růžovou zahradou. Přesto doporučuji všem si takový výšlap projet, je to prostě něco zajímavého, i když s ohledem na nutnost převést auto bohužel krátkého. I tentokrát byl tím nejkrásnějším pocitem vidět konec prvního zlomu, kde bylo i zaparkované auto.

Snaha o co nejdřívější sjezd dolů bez focení a pak asi i moje pomalá jízda zpět však zanechala škody pro focení po výjezdu. Dojížděl jsem v dešti a pohled dolů byl stejný jako někde v prádelně. No škoda... nebo, že bych sem měl jet za nějaký čas znovu...

Nakoupili jsme tedy jen suvenýry v obchůdku a v restaoraci s výhledem do mlhy si dali svačinu. Iva se rozhodla pro sjezd dolů i v dešti. tak jsme mohli se Sabatem ještě chvilku odpočívat naložit naše kola a pomalu se vydat cestou dolů na druhou stranu. Cestou zastavujeme i prohlídku meandrujícího horského potoka, který za léta vytvořil slušný kanoň. Škoda, že Iva si nešimla této krásy a pouze projela okolo. Setkali jsme se až v přístavním městečku Valldal. Někdy příště se asi vyplatí počkat si zde i na vyhlídkovou platbu po fjordu.

Po krátkém převozu na protější břeh jsme se vydali po, pro mne nejkrásnějším úseku cesty. Cesta nahoru dolu byla ovšem tentokráte za velice silné oblačnosti a mlhy. Po tankováním před výjezdem pod horu Dalsniba jsme museli jet maximálně dvacetikilometrovou rychlostí, a i tak byůi cyklisté vynořující se z mlhy nepříjemným zažitkem. V samotném sedle pod Dalsnibou mne napadali myšlenky na novou výpravu se sdoláním této hory na kole. Těším se, že dokážu někoho přemluvit.

Dále jsme pokračovali po náhorní pološině a mírným sjezdem k městečku Lom. Zde jsem si vzpomenul, že bylo velice rozumné odbočit na cestu 55, a tak jsme neponechali nic náhodě a odbočili na ni znovu. bohužel mlha nám nepřála a tak jsme mohli vychutnat krásu okolní scenérie jen trošku. Se začínající nocí jsme se ale dostali až pod Nigardsbreen do místního kempu a mohli tak v chatičce přespat pouhé 4km od ledovcového splazu.

Tato část cesty mne prostě láká na kolo i příště skoro jako celé Norsko.

5.8. Ráno po snídani jsme se nachystali na procházku k ledovcovému splazu. Já s Ivou jsme zvolili těžké boty (No když už jsme je sebou měli) a vzali do batůžku i mačky a připevnili cepím na batoh. Prostě se ráno zdála možnost procházky přímo po ledovci jako zajímavá aktivita. Sabat šel jen na lehko.

Přímo z kempu není ledovcový splaz vidět a tak jsme chvilku šli po přístupové cestě a po turistickém chodníčku. Při prvním pohledu na ledovcový splaz jsem byl ale překvapen jakým tempem dokázal od poslední návštěvy odtát. Bylo to zvláštní a já se těšil domů, jak si budu moci porovnat stav splazu podle fotografií. Celý chodníček kolem ledovcového jezera byl krásně přístupný a pronajatí loďky na velice krátký úsek nemělo cenu. Sabat nakonec nechtěl, abychom se přidali k nějaké výpravě až na ledovec a tak jsme u ledovce strávili čas jen procházkou přímo pod splazem a opalováním se.

Při této návštěvě připravila příroda skutečně pěknou podívanou co se týká samotného konce splazu. Přímo u konce byl pohled na ledpvec jako pohledem na bránu do ledového království. Při západě slunce či při jiném osvětlení do červena by se mohlo i řící, že do ohnivé brány pekel. Přislo mi to moc pěkné, ikdyž dalo spoustu práce, abych neměl na fotkách úplnou turistickou hrůzu v pozadí.

Po příchodu zpět do kempu jsme už ani nevolili návštěvu turistického centra, ale rovnou se vydali balit na poslední kousek cesty v Norsku a ještě pořád dlouhou cestu domů.

6.8. Místo kam jsem se těšil skoro ze všeho nejvíc. Místo, které jsme v předchozím průjezdu Norskem našli trochu náhodou cestou ke dřevěnému kostelu Borgund. Chápu, že ostatní nebyli z mého nadšení nijak unešeni, a že se jim na poslední cestu už vůbec nechtělo do pedálů, ale já prostě na kolo chtěl, protože podle mne jde o jednu z nejhezčích cest. I když se jedná o trochu kratší výlet je to prostě kráse a jsem moc rád, že jsem tam mohl být.

Vyrazil jsem trochu tedy ve vesnici na začátek historických cest, abych se vrátil horní travnatou cestou nad dřevěný kostel. Přechod průsmykem zrenovovaný do současné podoby mi téměř vyrazil dech. Prudké a krátké serpentýny míříci hluboko do údolí. Tohle prostě musí vzít za srdíčko každého romantika. 3koda, že podobný nápad na udržování historických cest není i u nás.

Po sjezdu následoval přesun po asfaltu k dalšímu kousku historické cesty. VYdal jsem se po druhém břehu s tím, že u zříceniny kamenného mostu přejdu po vysutém lanovém mostě na druhou stranu. Kolo jsem vzal na záda a sešel na lávku. Bohužel se ale asi jedná o soukromou přístupovou cestu a tak mne čekala je uzamknutá branka. Nezbylo tedy než se vrátit zpět k informační tabuli a pokračovat po druhém břehu. Nakonec jsem dojel až k místu, kde jsem se zastavil i munilou návštěvu těchto míst. Čas jako by se zde zastavil. Vše vypadalo stejně. Nechtěl jsem příliš zdržovat ostatní a tak jsem se otočil a mířil zpět k autu.

Nakonec jsem se i rozhodl pousit se ze zbytkem sil vyškrábat opět do prudkých serpertýn historické cesty. Bylo to ale pro mne skutečně prudké a jednoduše jsem to nevyjel a byl nakonec rád, že jsem kolo nakonec alespoň vytlačil. Myslím si, že tohle místo je zajímavým testem sil. Následoval už jen poklidný sjezd směrem zpět k Borgundu.

Spoluvýpravníci už na mne čekali. Konec výpravy nesl počátky ponorkové nemoci, a tak nezbylo nic jiného než se jen převléci, naložit kolo a vydat se směr Oslo. Moc bych si přál tu ztrávit víc času a projet historickou celou a bez spěchu.

Pro cestu do samotného Osla jzme zvolili silnici číslo 7. Opět to byla dobrá volba nabízející krásnou okolní scenérii. Posádka mi po cestě usnula a já docela bojoval s únavou takže bylo nutné si dát někde ještě před Oslem zastávku se svačinou.

Bohužel zácpa v předměstí Osla způsobila, že do muzejní oblasti jsem se dostali až ke konci návštěvních hodin. Iva s Sabat vyrazili na půlhodinky do muzea Vikingů a já zůstal hlídat auto a načerpat trochu sil. Po prohlídce jsem se nakonec dohodli, že zkusíme dojet až k trajektu v <>Trelleborguu. Nakonec se to povedlo v pozdní noční hodině. Pokus o spánek přímo v autě se nepovedl, a tak jsem nakonec vytáhl celtu a spal na ostrůvku hned vedle auta.

Norská výprava byla co se týká Norského území u konce.