ICQ rychlá domluva v úterý a ve čtvrtek jsme vyrazili ráno směr Kouty.

Měl jsem trochu obavy nad svou kondicí i umem na běžkách, ale docela jsem se těšil. Terén jsem neznal vůbec a vlastně to byla moje první výprava do této části Jeseníků. Těšil jsem se na pěkné výhledy, ale už příjezd signalizoval, že nás čekalo jen pár metrů viditelnosti kvůli silné oblačnosti.

Převlékli jsme se a vyrazili si koupit lístek na lanovku. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že si musím koupit návleky na běžkovou obuv a tak jsem i s Jarkem učinil. Už při jízdě na lanovce se začal projevovat studený vzduch a v horní části začalo i trochu pofukovat. Myslím že zvolená retro bunda proti větru byla maximální možnou volbou ( obě goráčovky jsem ne zrovna rozumně nechal v Brně). Výhledy byly skutečně podle ranního očekávání, a tak jsme v dvaceti metrové viditelnosti začali náš výlet.

Až do horní části dvoudílné přečerpávací přehrady Dlouhé stráně to šlo jako po másle. Nová stavba na prvním rozcestí ovšem zmátla průvodce naší skupiny a my se místo traverzu na hřeben vydali dolů k dolní nádrži. Což o to sjezd byl příjemný a tady jsem neměl ani tendenci brzdit, ale tahle zajížďka nebyla pro mne zrovna ideální. Na dalším rozcestí nebylo jiné možnosti, než se vydat opět vzhůru. Změna teploty a hlavně kvality sněhu způsobila, že jsem v kompaktnější stopě neměl šanci se zapřít. Neustálé podkluzování bralo spoustu sil, a v hlubokém sněhu bez pevného podkladu se ani nedalo moc zapřít. Kombi lyže jak na klasiku a bruslení s mojí aktuální vyšší váhou prostě dělaly problémy. Pokusy přemazat moc nepomáhaly. Rozhodně se při výstupu nejednalo o krásnou vyjetou stopu. Daný terén jako by volal po mých sněžnicích. S narůstající výškou se sníh měnil dost dramaticky a ke konci stoupání k rozcestí to už "lepilo" kompletně všem.

Na rozcestí jsme se měli dát po zelené značce. Kapa ujišťoval, že i když není aktuálně prošláplá je to pohodová i když trochu náročnější trasa. :-) TOHLE MNE MĚLO ODRADIT :-) No rozhodli jsem mu všichni důvěřovat a vydali se tak směrem vzhůru. Kapa prošlapával cestu na svých back-country lyžích a my ostatní se lopotili za ním. Čím blíže ke hřebenu tím horší terén. Jak do sypkosti až metrového sněhu tak do sklonu svahu. Na konci pásu dřevin se ke všemu začalo přidávat nepříznivé počasí s větším větrem. Posledních 50 metrů už nešlo zdolat jinak než s běžkami na zádech. Prožíval jsem nefalšovanou krizi. únava a trestuhodné vynechání snídaně si vybíralo svou daň.

Na hřebenu panovalo zimní počasí, které si nikdo nepřeje. Ostrý vítr a mrznoucí sněžení. Viditelnost sotva od tyče k tyči. Necítil jsem se ani tak špatně jako vyčerpaně a dojezd na Ovčárnu byl pro mne hodně velkou morální výzvou. Pomohla mi čokoláda od Kapy i čaj jak od něj tak od Martina. Byl jsem rozhodně nejslabším článkem a bylo mi líto, že tyto podmínky časově prodlužuji i jim.

Odbočka na Ovčárnu byla jen stěží viditelná, ale Jara s Martinem ji našli a počkali u ní. Na sjezd po sjezdovce jsem si netroufl a tak jsem si na Ovčárnu došel pěšky. Při skrytí před větrem jsem se cítil hned o hodně lépe. V hospodě jsme vypadali všichni jako ledový mužíci. Námraza byla na každém kousku oblečení, které bylo vystaveno bočnímu mrznoucímu mrholení na hřebenu. V teple začala ledová krusta tát a kolem stolu byla za chvilku pěkná louže. Naštěstí jsem měl v batůžku náhradní spodky a trika.

Po dobrém obědě a oblečení do mokrých svršků jsme se vydali na sjezd do Kout. Nejkrásnější část výletu byla samozřejmě magistrála ke Švýcárně. škoda, že mé síly byly na dně, pravé stále nedoléčené rameno bez síly, levý triceps po přetížení na hraně křeče stejně jako levý přitahovač třísla. Zkusil jsem pár temp v bruslení a zoufal si, že tohle nemohlo být celou cestu. Při nedostatku zmíněných sil jsem se ale vrátil spíše k chůzi v klasické stopě. Nepříjemně začala padat tma.

Až ke Švýcárně jsem neměl moc problémů se sjezdem, i když mi kluci rychle mizeli z dohledu. Neznalost terénu a s mýma očima téměř nemožnost za šera nalézt nějakou nerovnost na sněhu mne nutila k opatrnosti. Od Švýcárny jsem skoro celý sjezd absolvoval sám a s brzděním pomocí hůlek, které jsem si dal mezi lyže. Bylo to náročné a jízda v pluhu mne vysilovala. Předvedl jsem i pár "zastavovacích" pádů a musel jsem si dát i několik odpočinkových přestávek.

I když pomalu šlo všechno docela dobře. Problémy způsobil až větší soumrak a poté sníh v nižších polohách. Zde byla v podstatě neviditelná sjezdová stopa a kolem těžký mokrý ale hluboký sníh. Tma není příjemná a na mne se podepisovala větším strachem z pádu. Za následek to mělo jedině to, že jsem v tomto úseku padal nejčastěji, i když sklon už nebyl tak hrozivý. Při jedné části sjezdu mne stopa lyží vynesla ke kraji a já najel na nějaký šlahoun co mne zespodu šlehl do stehna. Po leknutí následoval pád a zlomení jedné hůlky. Pokoušel jsem se ještě chvilku jet pomocí jedné, ale po pár kouscích i kvůli únavě zvolil chůzi po svých. Kluci na mne čekali u hájenky na konci sjezdu a společně jsme se vydali na cestu po silnici k lyžařskému centru.

Závěrem

.... hodně zkušeností 33 km najetých a rozpačité pocity jestli na takové běžky mám a jestli to stojí za to. Několik pádů a s tím spojené otlačení na palcích (běžka se nevypne z vázání jen se obtočí kolem nohy) mi spíš dává touhu si to zase jednou zkusit na skialpech. Nic méně nevím jestli točení pevné lyže v kotníku zvládnou moje kolena.

PS: I přes to, že by to mohlo vypadat, že jsem byl v průběhu naštvaný na tento výlet není tomu tak. Osobně bych to asi nehrotil při tom počasí a aktuálním stavu kondice. Takto mne spíš mrzí, že jsem byl brzda... děkuji moc Kapovi, že mne na to vytáhl