4.8. Ráno nasvědčovalo tomu, že se mi napodruhé podaří uvidět ve zpětném pohledu z vrcholu Trollstigenu celou krásu údolí a majestnátnost tohoto přírodního útvaru. Podle jednoduchého plánu jsme se po snídani rozdělili na dvě skupiny. Já měl vyrazil s autem na horní parkoviště a Iva se Sabatem pote začít na kole sdolávat tuto krásu. Nezbylo než tento plán dodržet. Jako všichni i já si chtěl tento výjezd užít.

Cesta autem nahoru byla pro mne novým zážitkem, ale naštestí ohleduplnost ostatních řidičů je v Norsku tak velká, že na úzkých zatáčkách nebyl vůbec žádný problém. Na horním parkovišti jsem se převlékl, sundal kolo z nosiče a vydal se zpět dolů. Z pochopitelných důvodů jsem si vzal sebou jen malý kompakt místo celé zrcadlovky. Při sjezdu jsem dělal i zastávky na focení, protože cestou vzhůru jsem chtěl opětovně zkusit tohle vyjet zase bez zastavení tím pádem bez focení. při sjezdu jsem potkal i několik dalších cyklistů stoupajících nahoru. všude byla cítit atmosféra respektu, solidarity a přání o co nejlepší pocit při zdolání této cesty.

Ke konci sjezdu jsem potkal i oba spolucestující jak stoupají směrem vzhůru. Munul jsem je a jel na místo nástupu při předchozím pokusu před několika lety. Bylo mi hned jasné, že tempo obou nebudu schopem dohnat a hned po začátku také tušil, že to zase nebude procházka růžovou zahradou. Přesto doporučuji všem si takový výšlap projet, je to prostě něco zajímavého, i když s ohledem na nutnost převést auto bohužel krátkého. I tentokrát byl tím nejkrásnějším pocitem vidět konec prvního zlomu, kde bylo i zaparkované auto.

Snaha o co nejdřívější sjezd dolů bez focení a pak asi i moje pomalá jízda zpět však zanechala škody pro focení po výjezdu. Dojížděl jsem v dešti a pohled dolů byl stejný jako někde v prádelně. No škoda... nebo, že bych sem měl jet za nějaký čas znovu...

Nakoupili jsme tedy jen suvenýry v obchůdku a v restaoraci s výhledem do mlhy si dali svačinu. Iva se rozhodla pro sjezd dolů i v dešti. tak jsme mohli se Sabatem ještě chvilku odpočívat naložit naše kola a pomalu se vydat cestou dolů na druhou stranu. Cestou zastavujeme i prohlídku meandrujícího horského potoka, který za léta vytvořil slušný kanoň. Škoda, že Iva si nešimla této krásy a pouze projela okolo. Setkali jsme se až v přístavním městečku Valldal. Někdy příště se asi vyplatí počkat si zde i na vyhlídkovou platbu po fjordu.

Po krátkém převozu na protější břeh jsme se vydali po, pro mne nejkrásnějším úseku cesty. Cesta nahoru dolu byla ovšem tentokráte za velice silné oblačnosti a mlhy. Po tankováním před výjezdem pod horu Dalsniba jsme museli jet maximálně dvacetikilometrovou rychlostí, a i tak byůi cyklisté vynořující se z mlhy nepříjemným zažitkem. V samotném sedle pod Dalsnibou mne napadali myšlenky na novou výpravu se sdoláním této hory na kole. Těším se, že dokážu někoho přemluvit.

Dále jsme pokračovali po náhorní pološině a mírným sjezdem k městečku Lom. Zde jsem si vzpomenul, že bylo velice rozumné odbočit na cestu 55, a tak jsme neponechali nic náhodě a odbočili na ni znovu. bohužel mlha nám nepřála a tak jsme mohli vychutnat krásu okolní scenérie jen trošku. Se začínající nocí jsme se ale dostali až pod Nigardsbreen do místního kempu a mohli tak v chatičce přespat pouhé 4km od ledovcového splazu.

Tato část cesty mne prostě láká na kolo i příště skoro jako celé Norsko.