I přes velice nepříznivou předpověď jsme se v pátek před státním svátkem prodlouženým víkendem rozhodli vyrazit na výpravu s jediným cílem a to odpočinek relaxaci a zapomenutí na strasti pracovního nasazení. Jako bonus byl plánovaný výstup na nejvyšší vrchol Vysokých Taur a Rakouska Grossglockner.

Odjezd z Vyškova byl poněkud komplikovaný zpožděním jak už mým (klasicky mám na vše čas a pak na mne všichni čekají), tak i opožděnými nákupy či zajištěním opomenutého průkazu totožnosti pro účastnici jedoucí z Prahy.

Cesta, ale ubíhala v naprostém poklidu přes Brno, Mikulov, nový obchvat Vídně, Krems Salcburk Bischofshofen a během noci jsme se dostali konečně na místo určení, kterým bylo parkoviště před severním vjezdem na vysokohorskou magistrálu Grossglockner-Strasse.

Během noci však přišel očekávaný hustý déšť, který neustal ani během rána, a tak byl daný přejezd k nástupnímu místu Kaiser-Franz-Josefs-Hohe uzavřen.

V tuto chvíli bylo nutné vymyslet náhradní plán a tím byla návštěva ledové jeskyně Eisriesenwelt u městečka Werfen. Prohlídka jeskyně byla zajímavá co do mohutnosti jeskynního ledovce. Procházku pouze z lihovými kahany trochu kazilo horší osvětlení a různorodá skupina návštěvníků a jejich potomků.

Po prohlídce bylo rozhodnuto o tom, že se zkusíme na Grossglockner dostat z jižní strany a tím pádem následoval přejezd auty k městečku Kals am Grossglockner lépe napsáno do jedné z mnoha nástupových chat Lucknerhaus. Příjemné prostředí chaty nás motivovalo k pokusu o zdolání vrcholu.

Ráno se začalo na této části Taur lepšit počasí a nám se začal i ukazovat cíl našeho úmorného snažení. Po menší diskusi nad plánem jsme zvolili výstup Normalansteig na další výstupový bod a místo přespání Erzherzog Johan Hute přes chaty Lucknerhute a Studlhute.

Cesta směrem vzhůru byla náročná ale rozhodně nebyla nebezpečná a pro mne osobně ani extrémně vyčerpávající, i když jsem v batůžku nesl lano, jištění, vodu, jídlo, nějaké oblečení a ne zrovna expediční D300s. No mohlo to mít stejně jen nějakých 15 kilo a bral jsem to jako trénink na horší expedice. Všechny chaty po cestě navíc umožňují komfort sucha, tepla, pití a jídla a větší část obsahu mého batůžku tím postrádala smysl.

Po celé cestě vzhůru na konečnou chatu nebylo nutné použití maček, jen posledních zhruba 100 výškových metrů bylo po "feratové" cestě s možným jištěním. Snad díky termínu nevhodnému pro rakouské horolezce a hlavně předpovědím počasí jsme potkali minimální počet lidí. Cestou po ledovcovém poli jsme potkali jen minimum scházejících skupinek, většinou čechů a moraváků. Navíc nedělní večer jsme navíc zůstali na chatě úplně sami což považuji za dost velký komfort.

Z rána nás hora zvala nádhernými výhledy, neuvěřitelným počasím a oranžovým východem slunce. Po krátké snídani jsme se tedy vydali směrem k vrcholu. Složení tři muži a tři ženy, pouze jeden s mnohaletými zkušenostmi z velehor a zbytek v podstatě nováčci.Nasazujeme až zde poprvé návleky a mačky. Na začátek výstupu na Klein Grossglockner není potřeba jištění a stoupa se na nastupové místo jen po stále strmějším horském štítovém ledovci.

Po výstupu na hřeben se již oblékáme do sedáků a jistíme se na ne dostatečně dlouhém 20 metrovém statickém laně. Jištění probíhá pouze přes výstupové tyče. Kritickým místem se stává jen přechod z malého na hlavní vrchol, který je po úzké ledové lávce. V mačkách to ovšem nečiní zvlášť velké problémy. Co se tu ale musí dít při potkání několika výprav si nedokážu představit a raději bych několika minutové fronty oželel a vrchol si odepřel.

Po této na psychiku asi nejtěžší pasáži jsme už s lehkostí dosáhli vrcholu. Výhledy díky počasí byly nádherné a zvláště osamocenost dávala tomuto místu nádech něčeho magického.

Přesně tento pocit mám na horách a v opuštěných místech rád. Možná i to je důvod proč v křesťanských zemích jsou na těchto místech kříže.

Klid narušil jen asi pro někoho zbytečně rychlý sestup, který byl vyžadován ženskou částí výstupového "družstva". Prostě trocha vrcholového větru a chladu nás donutili k sestupu. Zvláště hledači geocachingu to nesli s nelibou což se projevilo na náladě po celou část sestupu. Osobě mne pro to napadl název rozpadnutím společenství prstenu.

Po minimálních zastávkách na chatách jsme noc opět strávili na chatě Lucknerhaus. Zde jsme pojedli a popili vše co nám během putování zbylo v batůžcích a usnuli spravedlivým spánkem příjemně unavených horolezců.

Nakonec pro nás všechny to byl první výstup na Grossglockner a hned tak příjemně povedený. Ve mne už teď hlodá myšlenka o zdolání vrcholu jednou z náročnějších a tím pádem lezečtějších cest. I možnost zažít svítání slunce přímo na vrcholu nemusí být špatným lákadlem. Ovšem Alpy skýtají i jiné další vrcholy.. kdo ví.

Odjezd domů již jen okořenilo hledání alternativních cashek, které nám ukázali krásu podhůří Vysokých Taur. Malebné vždy dokonale upravené vesničky ukryté v malebných údolích.