Druhý ročník listopadové Chata tour ve Vysokých Tatrách se rodil poněkud komplikovaně, ale nakonec se podařilo domluvit termín na víkend po 17. listopadu ke spokojenosti většiny účastníků.

Startovacím místem byla zvolena opět Zbojnická chata, a tak jsme s Hankou vyrazili v popátečním obědě směr Trenčín a Tatry. Cestou jsme nabírali Miša a Braňa a přes deštivé počasí se těšili na setkání s první skupinkou vyrážející již dopoledne z Bratislavy. Už předem bylo proklamováno dodržování tradic, a tak se v mém batůžku hned na začátku objevilo kilo mandarinek a jedno Braňem oloupané pomelo :-).

Auto jsme zaparkovali ve Starém Smokovci a při probíhajícím dešti jsme s Mišem zavrhli možnost nějakého náročnějšího lezení. Nový cepín tedy zůstal v autě zato spacák a spousta hloupostí zůstala s pocitem, že alespoň trochu potrénuji. To jsem ale ještě netušil co všechno mají v baťůžkách ostatní.

Samotný páteční výstup na Zbojnicko chatu probíhal za mírného deště a nízké oblačnosti, avšak ve velice svižném tempu. Během výstupu se déšť dokonce začal utišovat a na konci téměř zmizel.

Na chatě již v příjemné náladě čekala první skupinka a začal pomalu první švédský stůl plný doneseného jídla a pití.Vrcholem večera byl Braňův donesený dar, kterým byla láhev bezinkového sirupu, omylem zaměněná za alkohol, no to se může stát každému. Během hodokvasu vysvitl přes protrhanou oblohu měsíc a nádherně začal osvětlovat celou dolinu. Navíc dodával naději na pěkné počasí pro následující dny. To, že alkoholu bylo příliš dokazuje i záznam z fotoaparátu, kdy jsem se vydal pouze v trenýrkách na focení nočních fotografií. Samotné fotografie na dlouhý čas snad vyšly dobře, i když šlo o mé první pokusy s "novým" Nikonem.

Ráno jako obvykle se mi ale vůbec nechtělo vstávat, a tak nebyla šance nafotit ranní slunce nad Velkou studenou dolinou, no snad někdy příště teď jen to co bylo až se člověk probudil. Během snídaně jsme se rozhodli na rozdělaní do dvou skupinek. První dle plánu okoukla plesa a vyrazila směrem na Zámkovského chatu a poté na chatu Terryho. Druhá skupinka se rozhodla tuto trasu prodloužit o výstup na Svišťový štít. Zde musím poděkovat zejména Braňovi za to, že nám tento výstup doporučil a během výstupu fungoval jako náš průvodce. Také Mišo byl zdrojem příjemných informací ohledně okolních vrcholů. Prostě je paráda jít s někým, kdo má místní hory prochozené a zná i chování zdejšího počasí. O příjemné atmosféře ve vrcholové skupince vypovídá i to, že se mi podařilo rozdistribuovat část zátěže z mého batůžku.

Vrchol jsme do dosáhli příjemným a ne obtížným vysokohorským výstupem. Na vrcholu se nám otevřely nádherné výhledy na okolní štíty Tater. Člověk by tam stál, kochal se a fotil hodiny a hodiny...Celkově tento výstup byl pro mne jedním z nejhezčích zážitků v Tatrách. Zbytek cesty na Terryho chatu probíhal opět ve velice rychlém tempu, a tak jsem byl rád, že jsem mohl udržovat tempo s Jankou. Nešlo se přes Priečné sedlo, ale spodem přes Zamkovského chatu.

Druhý večer, tentokráte na Terryho chatě se stal opět vice nežli méně, alkoholický a přežíravý. Během večera se začaly objevovat další těžké potraviny z batohů jako Sabatův ananasový kompot či Mircova dnes již klasická domácí masová pomazánka ve skleněné zavařovací sklenici. Únava a množství alkoholu se projevilo i na příjemné atmosféře a na mne i ne asi pro všechny příjemným povídáním historek.

Po snídani jsme se dočkali od Mirca a Maroše překvapení, které se vyrovnalo již zmíněnému sirupu. Oba se navlékli do neoprenu a vydali se na pózování a snad trochu i potápění v nedalekém plese. Co se vymyslí na další ročním to si nedokážu momentálně představit.

Nedělní putování jsme poté zakončili výpravou do Sedielka, s tím že Mišo a jeho příchozí kamarádi se vydali až na Malý Ľadový štít. Já jsem dal na radu Braňa a obtížnější výstup ze sedla v nestabilním počasí zavrhl. Náročnější výstup byl odměn opětovně krásnými výhledy. Nepříjemnosti působil jen silný a studený vítr. Na sestup ze Sedielka jsme si pro jistotu dávali na první část mačky.

Konečná cesta domů byla doplněna zastávkou na kraji Ružomberku v salaši Krajinka. Velice dobré jídlo rychlá obsluha prostě místo, které si zaslouží mé další návštěvy.