Hlavní organizátor Mirec vše perfektně zařídil, a tak letošní TdCh byla hned od začátku detailně naplánována. Pro mne byly nepříjemné dvě věci. Za prvé Ivka nedostala dovolenou, a tak bylo více méně jasné, že pojedu sám. Druhou nepříjemností byla ztráta mazlíka jako dopravního prostředku při minulém výletu do Tater..:-(. Nakonec se mi nějak podařilo nalákat na Tour Kapu a tím pádem i příjemnější odvoz autem, než cestování nočním vlakem.

Překvapivě se mi podařilo nezpůsobit žádné zpoždění, a tak jsme všechny po příjezdu do Bratislavy překvapili brzkým příjezdem. Druhé auto tak vyráželo za námi s menším zpožděním, a nakonec i jinou trasou. My zvolili z Bratislavy směr Bánská Bystrica, Donovaly a Tatranská Lomnica. Po nucené zastávce u Matuše, kde jsem nechal skoro všechny věci co vozil mazlík, jsme se ale synchronizovali a mohli vyrazit v celé skupině na Brnčálku.

Já a Kapa jsme se rozhodli zpestřit si odpolední procházku k chatě přes Svišťové sedlo, a s velkými díky tak využili možnost přepravy lanovkou na Skalnaté pleso. Ostatní zvolili klasickou přístupovku. Už při jízdě lanovkou bylo vidět, že s nadmořskou výškou bude počasí jen lepší a lepší. Teplota vzduchu téměř jako v Babím létě, bezvětří, prostě ideální stav. Po prvních fotografiích a obhlídce jestli někde nečíhají strážci TANAP jsme se vydali na cestu. Bylo příjemné vidět jak jsme se vzdálili od míst s inverzí a smogem.

V samotném sedle jsme vyfotili západ slunce nad krásnými Bielankami a po nasazení maček vyrazili k sestupu. S mačkami je tato část v zimě i přes sníh a led naprosto v pohodě a cesta i přes stmívání rychle ubíhala. Na chatu jsme nakonec za šera dorazili ve stejný čas jako ostatní.

Změna pronajímatele chaty na Zeleném plese se naštěstí projevila jen ve zmiznutí dekorací a dřeva okolo chaty. Služby a jídlo bylo ovšem minimálně stejně dobré. Po večeři začalo tradiční vybalování největších blbostí. Hned první příspěvek byl, ale zajímavým překvapením. Mirec zopakoval vynášku Bázového sirupu čímž oznámil společně se Simou očekávání potomka. Už se všichni těšíme na novou krev. Já se také zbavil vlněných 3 v previse a věnoval je Jance jako maskot na celý rok. Dlouhý večer jsme pak vyplnili hrou Aktivity.

Prví den jsme ještě ráno čekali na Matuše terénkozu a něco po deváté vyrazil vrcholový tým směrem k Čiernemu štítu. Hned od začátku nasadili oba Matušové takové tempo, že jsem jako poslední ve skupině jen sledoval jak se mi všichni vzdalují. Sledoval jsem jak ostatní nehýří štěstím z toho jak jsem pomalý, ale prostě jsem si namlouval, že po dlouhém výpadku kondice to lepší být nemohlo..ale kdo ví....

Pod štítem došlo k menšímu nedorozumění a naše skupinka se rozdělila. díky mému opoždění jsem využil možnost se přidat k Matušovi a Jance ve výstupu jinou cestou. Respekt jsem měl již z traverzu po trávě, která podle mne může být pěkně zrádná a kluzká. Po traverzu po široké lávce s překrásným výhledem do doliny a na Bielanské Tatry následoval téměř jednoduchý výstup na před vrcholové obrovské plato. Sám jsem se zapotil nejen při výstupu ale i jednom místě, kde jsem cítil jak mi ujíždí noha na zrádném trsu trávy. Jen tak pro sebe jsem si řekl, že už to mohlo být hotovo. Uvědomil jsem si ovšem jinou věc a to, že není nutno se více rozčilovat některými věcmi, pokud může život skončit kdykoliv a velmi rychle. Na prostředním platě jsme synchronizovali naše skupiny, i když bylo cítit, že předchozí rozdělení nebylo ideální. Maroš a Baša se rozhodli zůstat pod poslední prudkou částí štítu. Až tady jsme se my tři dozvěděli, že Baša před nástupem do stěny spadla na trávě a měla štěstí, že své 100m klouzání ubrzdila. Odnesl to naštěstí jen rozbitý foťák a poškrábaný batoh. Baša samotná vyvázla jen s modřinami a pár oděrkami. My ostatní jsme vyrazili bez batohů vzhůru. Předchozí rozdělení skupiny asi způsobilo, že poslední část výstupu byla bez určeného vedoucího. Já jako nejpomalejší jsem se tak brzo ocitl osamělí ve stěně a mimo cestu. Podobně dopadli i rychlejší Kapa a Sabat. Nakonec vše ale dobře dopadlo a i nám se i mimo plánovanou cestu povedlo dostat na vrchol. Já po předchozí únavě jen těžko skrýval strach při přechodu posledních míst. Výhledy ovšem stáli za to.

Sestup jsme absolvovali bez Matuše terénkozi,který se oddělil na hřeben ke Kolovému štítu. Po setkání se zůstavšími dole jsem já a Kapa nasadili mačky na sestup skalnatým komínem. Musím ocenit lezecké mačky, které mám, protože mi v daném terénu poskytují pocit bezpečí. Na začátku travnatého pole podklouzl Matuš. Bravurně situaci zvládl a zabrzdil díky prokluzu na skalnatém bloku, já byl ale rád, že na nahou byli mačky a nebyl jsem jen v botách jako on. Dva pády na jednom místě skončily naštěstí bez vážného zranění.

Po travnatém traverzu zpět pod Baranie sedlo jsme tak mohli všichni začít stoupat. Já byl opět beznadějně poslední bez náznaku na zlepšení kondice. Matuš nakonec vyrazil napřed aby mohl fotit západ slunce. Já se vrátil duchem na mt.Blanc a vystupoval v pravidelných intervalech 40 dvoukroků a 30 nádechovýdechů. Rychleji jsem to prostě nezvládal.

Výhled z Baranieho sedla na končící západ slunce byl úchvatný. Pocit, že se nacházíme v čistém vzduchu na rozdíl od ostatních topících se v inverzním smogu byl nádherný. Sestup na Terryho chatu byl díky měkkému sněhu příjemný a bez komplikací. Na cestu sutí však již byla potřeba čelovka k hledání přesné cesty. Příjemným zpestřením bylo blikáni MIrcovi čelovky od chaty.

Na Terrynce jsme potkali skoro stejnou skupinku lidí co byla na Brnčálce a tak jsem zvláště se slovenskou starší dvojicí navázali lepší vztahy. Večer se nesl ve stylu vysvětlování co se udělalo špatně při výstupu na Čierny štít, a jak tomu zabránit. Alkoholu a jídla z vlastních zásob byla zase stejně jako předchozí den hromada.

Druhý den jsme měli v plánu Priečne sedlo a někteří z vrcholového týmu ještě Javorový štít. Já vzhledem k únavě a i trochu prožitému ne tak strachu jako nevěření si a zvlášť pořád špatné ruce výstup na Javorový vzdal předem. Tempo směrem k sedlu bylo opět vyšší než zvládala moje kondice a já se opět ocitl na konci skupinky. S přibývajícím časem se mi ale šlo lépe a lépe. Mačky se výborně sekaly a s vyšším úhlem stoupání mi dávali větší výhodu oproti ostatním, kteří měli mačky turistické. Už při příchodu k sedlu jsem si všimli, že slovenská dvojice, která vyrazila před námi řeší nějaký problém. Pár metrů pod hranou sedla se zdrželi několik desítek minut. Sníh ovšem držel perfektně, a tak jsme všichni začali stoupat vzhůru. Kritickým místem byla ledová plotna bez dostatečného zajištění.Matuš ji oblezl po skále a my ostatní raději volili bezpečnější cestu k řetězům a dokončení výstupu feratovým způsobem. Pomocí řetězů šlo o jednoduchý, ale i tak pro mne fyzicky náročnější výstup. V sedle jsme všichni ocenili možnost odpočinku v teplém slunečním svitu. Bylo skutečně nádherně. Nepochopil jsem ovšem mladou slovenskou dvojici jdoucí v protisměru. Bez maček, cepínu holí či lana se vydali dolů po řetězech. Zbytečnému riziku některých lidí se musím přestat divit.

Sestup se odehrával s absencí sněhu či ledu a tak šlo s holemi o technicky jednoduchou cestu. Na Zbojnickou chatu ovšem bylo nutno obejít Strelecků vežu a Strelecké pole. Pod nástupem na Javorový štít se navíc oddělili Matuš, Janka a Kapa, aby si užili krásný odpolední výstup. My ostatní jsme neměli důvod ke spěchu a tak jsme si odpoledne prodloužili pomalou cestou k chatě. Čas na chatě jsme si zpestřovali výhledy přes dolinu na naši trojici vystupující a poté i sestupující z Javorového štítu. Bylo to příjemné slunečné odpoledne.

Na chatě jsme se opět potkali se slovenskou dvojicí. POtkali jsme zde i horského vůdce Svetozára Lacka. Trochu mi trvalo vzpomenout si, že jsem již tohoto vůdce potkal při zimním výstupu na Rysy. Místo hledání problémů, že jsem byli mimo chodníky se nám snažil pomoci a svými radami přispěl k příjemné atmosféře večera. Škodou byla jen neúčast Zuzky. Dalo se ovšem pochopit, že při nedostatku zkušeností zvolila raději bezpečí Zámkovského chaty než riskantnější výstup bez maček na Zbojnickou chatu. Během večera byl z časových důvodů zrušen navrhovaný přechod přes Prielom a Poľský hrebeň na Sliezky dom. Místo toho jsme měli v plánu výstup na Hranatů vežu.

Poslední den jsme po snídani vyrazili na nástup pod Hranatů vežu. Přes stelecké pole šlo o jednoduchý přesun. Za Ĺadovým plesom byl ovšem samotný nástup dosti velkým kamenným polem. Pro výstup byla zvolena levá štěrbina. Po trávě a částečně po skále šlo o chodecký výstup, ale já měl stejně nepříjemnou obavu z případného pádu. Samotná štěrbina pak byla už v dosti nestabilní skále, kde bylo potřeba hledat si cestu po neuvolněných kamenech. Celkově jsem po zdolání nejtěžšího místa zase jen vyčerpaně oddychoval. Samotný vrchol byl již jednoduše dosažitelný a velice prostorný. Výhledy na všechny strany byly úžasné. Přesto jsem nemohl přestat myslet na to jak pro mne nebezpečný výstup absolvovat i cestou dolů.

Nakonec ale vše dopadlo na úplnou pohodu. Matuš se ujal skvěle pozice rádce pro nezkušené lezce. Úseky, které on jen lehce sešel a já slézal, ale to mi vůbec nevadilo. V jednom místě jsem se držel dosti nestabilního bloku, který se mi celý pohnul v rukách. Po uvědomění, že se stačí jen lépe soustředit na vektory síly a opřít se o své nohy jsem tento blok zase zasunul těch par centimetrů zpět. Obavy ze sestupu pomalu a jistě ustupovali s přibližujícími se lehkými úseky v kamenném poli.

Po rychlém obědě na Zbojnické chatě jsme vyrazili dolů za catering týmem. Tempa se ujala Baša a já zase v tvrdých botách a mačkách jen plápolal na konci výpravy. Samotný chodník byl na několika místech poničen a obnoven, zřejmě po nějakém prudkém dešti v jarních měsících. Na rozcestí u Rainerovi chaty jsem zvolil cestu po modré přímo do Lomnice, zatímco většina ostatních se vydala na Hrebienok a Smokovec na električku. Důvodem bylo i to, že na Hrebienku čekal Maroš a Zuzka. Se mnou se vydal i Kapa a Sabat. Podle mne je tato turistická značka velice příjemná. Kolem velkého vodopádu i při traverzujícímu pochodu k Lomnici. Smutné je ovšem sledovat téměř mrtvý les. Monokultura napadená po velkém polomu kůrovcem vypadá skutečně strašně. Při sestupu do samotné Lomnice nás na sjezdovce po 4 krásných dnech přivítala smogová oblačnost, zima a mrholení. Tvrdá rána pro návrat do reality. deka nízké oblačnosti ležela až do návratu do Brna.

Závěrečné zhodnocení je následující. Prodloužený víkend byl nádherný. Velice dobrá parta, příjemné prostředí, suprové počasí. Jsem moc rád, že jsem mohl v Tatrách zažít i nějaké jiné cesty než klasické turistické. Trocha strachu či obav na obou výstupech je plně kompenzována zkušenostmi. Osobně mne ale asi než takové nejištěné choďáky bude bavit lanové lezení či chození ve sněhu. Navíc jsem moc rád, že Matuš i Kapa byli plně k dispozici v předávání zkušeností. Snad se brzo podaří s nimi zase nějakou výpravu podniknout, teda pokud budou oni mít chuť.