Nohy se po dlaší zátěži zase více přiblížily k ocelovým trubkám, ale po zaparkování se přeci jen podařilo je rozchodit. I samotná pístupová cesta byla docela prudká, a přestože pro matuše to nybylo ani zdaleka takový problém já často odpočíval ukrytý za důvodem focení. Počasí bylo krásné a bylo vidět i scenérii protějších Vysokých Taur.

Při přístupu jsme potkali relativně málo lidí, to se však změnilo při příchodu k samotnému nástupnímu místu. Spousta čechů poláků i místních.. no skoro jako by sem přijel autobus hromadné dopravy a všichni se jako perly na šnůře vydali k vrcholu. Po rycchlé banánové přesnídávce jsme se tedy i my nacvakli na jistící lano a vyrázili na tento ostrý zajištěný hřebínek.

Nebudu říkat, že to bylo jednoduché, ale i tak přes všechnu únavu se první části daly zvládnout úplně v pohodě. Množství lidí na cestě způsobilo časté čekání a pohodové čekání. Vadou na kráse byla jen snaha jedné polské skupiny o předbíhání na nesmyslných a nebezpečných místech. Neodpustil jsem si ani nadávky..prostě to nešlo udržet v sobě... Postupně jsem pociťoval větší jistotu a nebyl až tak překvapený a bojácný z někdy velice vzdušných přechodů. Matuš se svými zkušenostmi v Tatrách s tímto neměl sebemenší potíže a mýslím si, že podobný terém už několikrát absolvoval i bez ocelového lana. Bylo příjemné vidět, že na mne čeká, i když jsem byl o dost pomalejší. Velice zajímavý byl traverz jen na horním vodícím lanu, který jsme s Matušem na jeho radu absolvovali ne na karabiných ale na lanu či smyčce odsedáváku. Bylo to zajímavé a příjemné.

S rostoucím časem výstupu začínala narůstat má únava. Na této feratě bylo asi nejhorším místem, když si člověk i první vrcholové knížky myslí, že už to má na vrchol kousek. Opak je ovšem pravdou a člověka čeká ještě nejeden ostrý sestup a opětovný výstup.

Na konci feraty mne překvapil výhled na druhou stranu. Severní strana totiž nebyla vůbec prudká a jen líně se zvedala i s ledovcovým pokrytím. Na samotný vrchol a vrcholovou chatu vedla ještě asi hodinová horská tůra do sedla a nahoru. Výborná porce polévky mi dodala zpět hodně ze ztracených sil.

Po odpočinky jsme se vydali k autu. Jestli jsem neměl při cestě téměř žádné obavy, při sestupu přišly téměř okamžitě. Rozbitý jižní svah a v něm na šterku cestička. Měl jsem také možnost viděl hrozbu padajícího kamení. Turistka se schovala jen o pár decimetrů před letícím kameným projektilem za větší kamený blok. Asi v polovině sestupu jsme tak zvolili přechod do údolí, kde jsme nechali auto. Jednalo se o správnou volbu a i těch pár výstupových metrů stálo za to.

Musím přiznat, že při sestupu jsem už Matuše musel pořádně zdržovat, ale prostě nebyla ani síla a pomalu ani koordinace na rychlejší chůzi. Musím ocenit, že mi ani jednou nevyčetl, že bych ho zdržoval. Po Radleru na konci sestupu jsem tak mohli sbalit věci převléknoout se a po sednutí do auta vyrazit směrem domů.