Po přejezdu do Preinerwand/Griesleitenhof jsme podle počtu zaparkovaných aut začali tušit, že nápad na procházku po této zajištěné cestě nenapadl jen nás. Rychle jsme se ustrojili a vydali na nástupové místo. Cesta s menším převýšením příjemně utekla. Turistické značení není v Rakousku tak intuitivní jako v Čechách či na Slovensku, ale i tak se nám podařilo docela rychle dosáhnout začátku ferraty.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali vzhůru. Cesta už ze spodního pohledu vypadala plánovaná cesta impozantně. Při směsici jazyků na nástupu jsme rozeznali i češtinu a maďarštinu. Cesta začíná dvojicí vzdušných žebříků a už tento začátek sliboval kondičnější výstup. Výhledy hned na začátku byly úžasné.

Množství turistů způsobovalo někdy zbytečné čekání, ale já si ho dokázal vždy vyplnit focením. Společně s Petrem nám ale i tak cesta příjemně utíkala. U černé madony jsme se pokoušeli i pomocí podkladů najít traverz na obtížnější cestu, ale jednoduše jsme to nenašli. Po krátkém odpočinku na tomto trošku větrnějším místě jsme pokračovali posledním kouskem vzhůru.

Po výstupovém odpočinku v krásném prostředí jsme pak absolvovali focení vrcholového kříže. Na náhorní plošině bylo skutečně moc pěkně a ani se nám moc nechtělo cestou dolů. Pro sestupovku jsme zvolili jednoduchou Preinerwandsteig.

K zakončení výletu jsem tedy nakonec vybrali E ferratu HTL Steig na Hohe Wandu. Parkoviště bylo příjemně blízko začátku stěny. Po krátkém nástupu jsme potkali skupinku nastupující do ferraty. Jednalo se o Slováky a tak jsme se dali do řeči. Nechali jsme je nastoupit jako první a při pohledu na jednoho z nich, který hned první těžký úsek vzdal, jsme zjistili, že nepůjde o nic lehkého.

Nastoupili na konci Slovenské skupinky a už zmíněný první převis nám oběma dal zabrat. Na mírnějším místě nás ale zmíněná skupinka pustila před sebe, a já měl pocit, že pokud budu chtít fotit musím být na jiných úsecích zase rychlejší. Výsledkem bylo docela svižné tempo.

Síla v parném teplém dni ubývala rychleji než jsem očekával. Navíc se projevoval i nedostatek pití tekutin (to je potřeba asi řešit nějakým camelbackem). Byl jsem hodně unavený a už se těšil na konec. Stěna je orientovaná na jih a tak při letním sluníčku se docela rozehřeje a bere energii.

Poslední část byla již hodně o psychice. Navíc jsem si nepříjemně rozdíral prsty na dvojitém tenkém jistícím ocelovém laně, Pro příště je jasná koupě potřebných rukavic. Zdolání vrcholu bylo pro mne vysvobozením. Výhled a to zejména na SkyWalku ovšem stála za to. Na tot místo se jistě budeme vracet. Je zde i možnost skalního lezení a navíc se nejedná o velkou vzdálenost od Vídně.

Po sestupu po jednoduché turistické cestě jsme po dvou příjemně strávených dnech vyrazili k domovu.