Konečně první letošní víkend někde na horách. Už mi to začínalo chybět. Po trochu krkolomném domlouvání o trase a způsobu putování (kde budeme spaát jestli stan nebo jen chaty atd..) jsme v sobotu za tmy vyrazili směr Žilina. Nakonec proti domluvě jsme Petera nabrali v Trenčíně a vyrazili do Těrchové-Biely potok.

Na první den jsme si naplánovali svižnou tůru přes Janošíkovy Diery, Rozsutec, Stoh, Poludňový Grúň, na Chatu pod Grůňom. Začátek Dier byl příjemným protáhnutím po skoro nekonečné cestě. Deficit spánku se ale zatím neprojevoval.

Bylo krásné zatažené počasí a velice se mi líbilo, že tentokráte potkáváme minimum turistů. Hned na začátku začali na kamenech nepříjemné ledové plotničky, a tak jsem neváhal nasadit mačky (trochu jsem se bál pochroumaného ramene a také se mi nechtělo zbytečně riskovat s foťákem), Peter však Diery zvládl jen s pomocí hůlek. Kaňon Dier byl úchvatný, mráz a voda začínaly tvořit krásné ledopády. Snažil jsem se co nejvíce fotit a testovat nový objektiv, tím jsme se sice dostali do menšího časového skluzu, ale myslím, že to příliš nevadilo.

Samotný konec dier na sedlo Medzirozsutce byl již jen o kondici a šlapání. Škoda, že bylo inverzní počasí a my se pohybovali pod mraky (..a přitom jsme nechali Mirca doma..). Po krátké svačině jsme se hned vydali směrem na Rozsutec. Mačky zůstali samozřejmě celou dobu na botách.

Výstup na Rozcutec byl svižný a příjemný. Cesta byla prošlapaná a nahoru se lezlo v klidu. Stoupali jsme ale ovšem do větší a větší oblačnosti. Ivča se kvůli počasí a zřejmě těžšímu terénu rozhodla neabsolvovat posledních 30 výškových metrů, ale to udělala velkou chybu. Přestože se konečné stoupání zdálo jen siláckým dokazováním o zdolání ve špatných podmínkách opak byl pravdou.Samotný vrchol byl totiž jediné místo, kde jsme za celý den viděli sluníčko. Bylo to něco krásného a bylo mi jasné, že v Tatrách to musí být také super. No i s ohledem na čekající Ivču jsem udělal jen k páru vrcholových fotek a hurá zpět a dolů ke Stohu. Asi jsme udělali chybu, že jsme ji nanašli a nemotivovali zpět nahoru, no snad někdy příštěJeště před sestupem jsme se míjeli se skupinkou 3 Slováků. Myslím, že jejich výstup a sestup bez maček byl spíše hazard než sobotní příjemný zážitek...

Cesta dolů mi díky troše sněhu a mačkám nepřipadala tak nepříjemná jako v září. Začínám si myslet, že to co mi říkali zkušenější horolezci bude pravda: "Při větší sněhové pokrývce a kompaktnosti, může být chození v mačkách bezpečnější než v létě". No třeba zkusit znova ty Roháče v zimě.

Na sedle Medziholie jsem začal pomalu pociťovat únavu a nedostatek spánku. Ono i sbalení tolika jídla, že ještě týden bych ho mohl jíst, nepříjemně ztěžovalo batoh. Po minimální diskusi jsme se rozhodli traverzovat stah po žluté značce. (PROSÍM VYMAŽTE NĚKDO TU ZNAČKU Z MAPY). Sice jsme si zkrátili cestu asi o tři čtvrtě hodiny, ale stejně jako v září, kdy byl tento chodník utrpením kvůli blátu, teď byl pro změnu nebezpečný kvůli příkrému svahu a možnosti pádu či utrhnutí laviny. Sám jsem jednou podklouzl a jen štěstím jsem se nesesunul až někam dolů do lesa. Celkově je ten traverz nekonečný, únavný a deprimující, že není nic vidět. Skutečně si musím dát závazek, že mne tam už nikdo neuvidí.

Za přibývající mlhy a šera nám začal po troše občerstvení poslední výstup dne na Poludňový Grúň. Únava už byla, alespoň u mne velká a tak jsem se těšil na konec a na chatu. Stoupání je táhlé dlouhé, ale nikterak obtížné. I přes sílící mlhu bylo vidět zimní značení dobře. Konec stoupání jsme, kvůli mlze, odhadovali jen podle doby výstupu. Naštěstí jsme dodržovali časový plán z map a ukazatelů a cesta na vrchol byla konečně za námi.

Již za nastupující noci jsme s čelovkami začali sestupovat k chatě. Na svahu nebylo moc sněhu a tak chůze v mačkách z prudkého svahu byla poslední těžkou zkouškou našich stehenních svalů kolenních kloubů. Do rytmu sněžných děl jsme krok za krokem mířili k příjemnému a očekávanému odpočinku.

Večer na chatě byl spíše komorní. Jen povinná polévka a jídlo bez zbytečných rund horca. Donesené jídlo čekalo smutně na cestu dolů, ale zase se někam zašlo podívat, i když je zase v Brnečku. Další den jsme nechtěli plánovat, protože jsme čekali co s naší únavou udělá spánek.

Ráno po vydatné snídani pokračovalo naše putování směrem na Starý dvor. Podle mne nic moc příjemný ale nutný traverz po modré značce. Spousta míst, kde probíhala těžba dřeva, byla hůře schůdná.

Jako třešničku jsme si naplánovali výstup na Sokolie a poté sestup po Zbojnickom chodníku do Tiesňavy. Samotný výstup byl po sobotním dlouhém dni dost náročný na kondici, ale všichni jsme ho zvládli bez přestávky a ve slušném tempu. Škoda nízké oblačnosti, která neumožnila jistě pěkné výhledy na hlavní hřeben i na údolí Starého dvoru.

Sestup zbojnickým chodníkem byl velice zajímavý. Myslím si, že to byl vápenec, který mi připomínal stejné prostředí jako na Maníně. Ze začátku to bylo jako obcházení skalního města. Snad se povedla alespoň nějaká část fotek.

Prostředí plné klidu a zimního spánku mělo až pohádkovou atmosféru. Konečný sestup byl velice příkrý a výstup opačnou stranou tak zůstane výzvou do dalších výprav, i když v létě s mnoha turisty to lákavé není. Několik úseků s řetězy či bez nich se dalo pomocí hůlek zvládnout. Po sestupu do Tiesňavy se konec výpravy již odehrával po silnici a šlo v podstatě jen o dosažení auta.

Co říci na závěr. Malá Fatra je pro mne rozhodně nepříjemná v značných výškových rozdílech. Člověk si neužije nějaké výhledy mezi vrcholy, protože většina traverzů se odehrává v porostu. Na druhou stranu Rozcutec a potom i Zbojnický chodník přinesl řadu pěkných pohledů na nezkrotnou i když poklidnou zimní přírodu.