Peter měl opět volný víkend na Slovensku a tak jsem velice rád akceptoval nabídku na společný víkend ve Vysokých Tatrách. Jako cíl cesty Peter vybral Malý Ľadový štít. Do trojice přibudl i Petrova kamarádka Katka.

V pátek jsme se sešli v Bratislavě a pak jsme mohli pokračovat směr Tatranská Lomnice. Poprvé jsem tak mohl autem projet druhou cestu do Tater přes Bánskou Bystricu. Po troše zmatků jsme nakonec nejeli přes Ružomberok, ale přes Čertovicu. Trochu divočejší jízdu těsně před Popradem se nakonec podařilo zdárně ukončit u Matuše. Zase mu musím více než poděkovat, že měl chuť nás vyvést na Hrebienok apostarat se o moje auto. S Matušem jsme konzultovali možnosti výstupu i počasí následujících dnů.

Po kratším pozdně nočním výstupu jsme se dostali na Zámkovského chatu k ubytování. Po jednoduché večeři jsme si vybalili, přichystali věci na ranní výstup. Matuš nám také napsal, že se k nám ráno připojí dvojice jeho kamaráda s přítelkyní.

Po snídani jsme čekali na oznámenou dvojici, ale já jsem, i s ohledem na moji kondici, vyrazil dřív směrem na Terryho chatu. Pasí bylo každou minutou lepší a lepší. Po překonání hranice inverze se mi opět otevřel krásný pohled na nízkou oblačností zakrytý Poprad. Závěrečné stoupání k chatě bylo poněkud náročnější, ale dalo se to zvládnout v poklidu. Na chatě jsme se při menším občerstvení seskupili a mohli tak vyrazit směrem k Sedielku. Na odbočce k Sedielku nás čekalo menší překvapení v absenci prošlapané cestičky. Nezbylo nic jiného než si stoupání do tohoto sedla prošlapat. Role se ujal nejsilnější člen výpravy...takže Sabat... Výstup byl sice náročnější, lae v mačkách a s pomocí cepínu ubíhal bez problémů. Asi v polovině výstupu ovšem Katka zvolila raději cestu po skále a Peťo k ní odtraverzoval. Já osobně jsem ale zůstal jako další účastníci raději na vysněženém svahu. Podle mne byl sníh kompaktní a pád většího množství sněhu nehrozil.

V Sedielku jsme potkali skupinky lídí mířící sem z druhé strany. Po malé svačince a focení jsme se vydali vzhůru k cíli našeho výstupu. Pro výstup jsme zvolili nejvíce příjemný vyzněžený žleb. Cestu začal prošlapávat opět Sabat, ale na posledních pár desítek výškových metrů jsem tuto nevděčnou práci převzal. Bylo to velice zajímavé. Hledat cestu, pomáhat si vystouplími bloky skal a snažit se neproklínat každý propadlý krok v neposlušném sněhu. Odměnou bylo dosažení dvouvrcholu. S ohledem na bezpečnost jsme se nepokoušeli přejít po převěji k jednotlivým skalním výběžkům tohoto dvouvrcholku. Výhledy byly úchvatné a člověk by dokázal velice snadno zůstat zde okouzlen krásou hor až do západu slunce. My ovšem musíme i vzhledem k návratu až na Zámkovského chatu po malé chvilce sestoupt.

Respekt i když snad ne přímo strach se stupu jsem se snažil ignorovat. Pro dvojici Matušového kamaráda Sabat musel Sabat připravit sestupový štand a pomoci jim sestoupit pomocí lana. Já čekal vždy na délku jednoho lana pod ním a pomáhal při sestupu s ukazováním sestupové cesty. Obavy z nepříjemného sestupu se nenaplnili a já osobně se mohl perfektně spolehnout na mačky boty a cepín. Zapadající slunce nad vrcholky masívu Gerlachu jsme všichni využili na další a další fotky.

Cesta ze Sedielka na Terryho chatu už probíhala jako standartní sestup známí mi už několikrát z dřívějších návštěv Tater. Nevím co se přesně stalo s botami, ale poslední dobou mi začaly nepříjemně otláčet palce. Zvláště cesta kolem Terryho chaty, kdy i díky mačkám palce nemilostrdne naráželi na vnitřní stranu bot. Bylo to nepříjemné, únavné a trochu i bolestivé. Chvilková zastávka na Terryho chatě byla vysvobozením a možností načerpat nové síly. Pokusil jsem se i trochu ořezat či vyřezat vložky do bot a s ohledem času mi to snad i trochu pomohlo. Po sestupu mimo pásmo sněhu to byl ovšem více než těžký boj sám se mnou. Za měsíčního svitu jsem dorazil na chatu po 11 hodinách unavený a spokojený, že jsem to zvládl. Respekt mám ke skupince, která nejen že ráno vyrazila z Lomnice, ale i teď v noci se do Lomnice vracela.

Trochu zklamáním bylo, že na chatě už nevařili, a tak nezbylo k večeři než vlastní zásoby a zelná polévka. S více než příjemnou únavou jsem byl rád, že mohu usnout a načerpat trochu sil.

V neděli se Peťka a Katka rozhodli pro cestu na Lomnicku vežu. Já jsem vzhledem k otlačeným prstům i k očekávané době ztrávené za volantem souhlasil s tím, že je doprovodím na Skalnaté pleso. Vidět jakým způsobem tu J&T "zvelebuje" přírodu nebylo příjemné. Taktéž sledovat davy turistů vyvezlých lanovkou mi nedělalo dobře. Dvojice spolucestovníků zmizela cestou vzhůru a já se snažil načerpat trochu sil. Bylo nádherné slunečné počasí a k mé osobě se chvilkama připojoval nečekaný přítulník.

Odpoledne jsme zbaběle použili lanovku pro cestu dolů, ale zase nohy to potřebovaly. Po večeři v Humně rozloučení u Ovšonků jsme mohli vyrazit zpět do Bratislavy a poté i do Brna.

Zimní turistika v Tatrách je super a lezení za použití maček a cepínu mne baví a baví. Co dělat se sestupy a zdali je potřeba koupit nové boty to se uvidí....