Netuším proč, ale nechal jsem se přemluvit k opětovnému výletu na Malou Fatru. Přes nádherné scenérie se mi toto pohoří začíná méně a méně líbit....

Iniciátorem akce byl opět Sabat. Domluva byla pro mne, jeho, Ivku a další byli Petrovi spolulezci. Jedna kamarádka a kamarád. My s Ivou přijeli do Bratislavy už večer, aby jsme nekomplikovali odjezd a hlavně abych nemusel příliš brzo vstávat.Ještě během večera se finišovala trasa. Nakonec byla pro jednodenní výlet zvolena cesta: Starý dvor - po modré na Kriváň, poté po červené na Poľoďnový Grůň a po dvojici sjezdovek zpět do Starého dvora.

Obligátní start v Bratislavě a nabrání všech slovenských účastníků proběhlo v naprostém pořádku. téměř bez problémů. Jen Sabat si vypnul úplně budík, a tak jsme vyrazili poprvé později z jiného důvodu než mého zpoždění. :)

Počasí se vydařilo a my jako skupinka pomalu vyrazili k bočnímu hřebenu Malé Fatry. Již během pár okamžiků jsem zjistil, že kondice není v žádném pořádku a Bratislavská část výpravy rychle zmizela daleko vpředu. Já zůstávám hluboko vzadu. Sice jsem se snažil jít co nejrychleji, ale prostě to rychleji nešlo. Cestička byla více méně v lese a příjemném stínu.

Už pohled ze sedla Príslop sliboval krásné výhledy jen trochu zkaženy mírným oparem. Postup samotným bočním hřebenem byl klasický malofatrový. Rychlé převýšení i propady nadmořské výšky zpět. Bylo i zajímavé sledovat rozdíly mezi návětrnou a skrytou stranou hřebene.

Kontrast mezi rozeklanou a rozpukanou odhalenou skálou a zalesněným klidně vydajícím pozvolným svahem na straně druhé. Prudké stoupání se mi moc nelíbilo, ale Malá Fatra je prostě o tomto. Však jsme stoupali pod nejvyšší vrchol Kriváň. Opakovaně se nám při výhledech předváděla dvoji Rozsutců a já tak mohl fotografické přestávky využívat k více než potřebnému odpočinku.

Únava byla větší a větší a mne tento výstup více a více přestával bavit. To se jistě projevovalo i na mém chování k ostatním, ale i tak jsem se nakonec dokázal vydrápat na vrchol. Někde kolem vrcholu jsem se zbavil mé největší zátěže...fotoaparátu. Přestávalo mne bavit fotit a měl jsem pocit, že tato váha v kombinaci s mizernou kondicí a lehkým krokem ostatních fotící na kompakty, byla nespravedlivá. Nechal jsem tedy Sabatka, aby si s touto zátěží zlepšil kondici. Na krásné fotky byla krom mého rozpoložení ještě nevýhodou i skutečnost mírného oparu.

Přestože jsem trochu naivně nabízel sestup pomocí lanovky, bez přechodu hlavního hřebene, vyrazili jsme všichni směrem na Chleb. Zde si ostatní užívali krásných výhledů a zastávku využili i k nějakému občerstvení. Já se snažil využít možnosti a vyrazil napřed v očekávání toho, že mne moji spoluvýpravníci velice rychle doženou. Nakonec z toho byl téměř osamocený pochod až na Poľoďňový Grůň. Bylo příjemné být chvíli úplně sám a snažit se trochu si urovnat myšlenky či životní postoje a cíle. Klid narušovaly jen malé skupinky polských turistů mířící opačným směrem.

Těsně před sestupem mne ale skupinka dohonila, a my mohli sestupovat společně. Ještě poslední foto na hřebeni a začal neúprosný prudký sestup na Chatu pod Grůněm. Ano vzvláště pro tyto prudké sestupy, kde si moje kolena vůbec neodpočinu nemám Malou Fatru rád. BYlo to dlouhé a nekonečné jako vždy. Byl jsem velice rád, že jsme si mohli na chvilkuodpočinout na chatě a dát si nějaké lehké občerstvení.

Utrpení kolen ovšem neskončilo a nás čekala další sjezdovka tentokráte až do Starého dvora. No přežil jsem to nějak... jako vždy. Odměnou byla skvělá večeře kousek od zaparkovaného auta. Zbytek už jako obvykle: auto řízení směr Bratislava. Jen snad jedno zpestření: Jsem si napočítal benzín na první Shell benzínku za hranicí, ovšem rekonstrukce dálničního povrchu a přesunutí provozu na druhou stranu mínilo jinak. Tak tak se nám podařilo na sjezdu otočit a vrátit se načerpat palivo.... No štěstí.