V úterý telefonát od Marka jestli se v sobotu nechci přidat na jeho cestu do Egypta. Trocha váhání a za chvilku už jsem objednával přes něj letenku. Bohužel jsem tentokráte letěl sám, ale vidina tréninku s Markem na rebreatheru byla prostě lákává. V Budapešti nedělali žádné problémy s uvolněním tak nic nebránilo odletu.

V sobotu trochu krkolomný odjezd (zapomenuté GoPro v Brně a návrat pro něj), ale nakonec jsme měli i chvilku odpočinku u Marka doma. Odjezd na letiště v úplné pohodě. Při odletu bylo potřeba zaplatit jen extra zavazadlo za bedýnku ze znovudechem. No let se Smart Planet , jak to popsat letenka byla levná to uznávám, ale nutnost si koupit občerstvení místo rozdávaného, asi už jsem příliš rozmlsaný z AirBerlin.

Přílet do samotného Marsa Alam proběhl v klidu a na letišti u na nás čekal Mostafa. Ubytování jsem měl zase na bázi, tentokráte na pokoji právě s Mostafou. Trochu mne překvapila absence Mostafy druhého, který údajně spolupráci s 3WILL ukončil. Příjemné naopak bylo opětovné setkání po roce s polským instruktorem SideMount Michalem.

Neděle byla pouze rozkoukavacím dnem a nakonec jsem při bolesti hlavy kvůli změně tlaku uvítal, že jsme ani nešli do vody. Místo toho nás čekalo vyzvednutí nově zakoupeného Land Roveru Defender z opravy. Auto není v nejlepším stavu, ale částečně dává naději na možnost extra výdělku, hlavně s možností výletů do pouště. Večer při pohledu na skoro celý kotouč měsíce mi bylo jasné, že vítr a mraky nejsou náhodou. Zase se mi nepodařilonačasovat pobyt na období novu...:(

První potápěcí den bylo pondělí. Ponor na Abu Dabbab jsem absolvoval na rebru i s připevněnou GoPro kamerkou pro testování timelaps. Buddyho mi dělal Marek a tak i přes problémy se zanořením se ponor odehrál téměř v naprostém klidu. Při kalibraci se totiž ukázalo, že ne všechny čidla fungují v naprostém pořádku, přestože při večerní kontrole byly dobré. Ponor jsem tak absolvoval za neustálého pípaní varování CELL FAILURE. Nebylo to asi příliš bezpečné už vůbec příjemné, ale odpotápět se to na dvou čidlech ukazující stejné hodnoty v mělkém ponoru dalo. Navíc při lepší konfiguraci závaží se zdálo, že potápění s rebem bude jen lepší a lepší. Večer jsme po rozebrání rebreatheru zkusili calibraci opět s pozitivním výsledkem, a tak jsme zatím čisdla neměnili.

Druhý den jsme vyrazili "Gebel Rosas", Další ponor na rebru, tentokráte bez žádných problémů s čidly kyslíku. Ponor s Markem na dvojčeti a Michalem na Sidemount byl moc pěkný. Škoda jen větrného počasí, které díky písku snížilo viditelnost na útesu. Sledovat ale vyvážení a lehkost potápění dvou instruktorů kolem mne bylo ůžasné. Proč nevyužít možnost instruktora SideMount a zkusit si ponor s tímto vybavením. Druhý ponor jsem tedy absolvoval jako intro na tento způsob potápění. Marek si vzal foťák tak mám i nějaké fotky z těchto prvních pokusů.

Středa tedy den kdy měl Marek menší zdravotní potíže s bolestí hlavy (nějaká viróza chodila po bázi), a tak jsem raději zvolil možnost opětovných ponorů na SideMount. Nakonec se uskutečnil pouze jeden, ale i tak se jednalo o perfektní zkoušku tohoto jiného způsobu potápění. Tentokráte s foťákem, i když, to bych nebyl já kdyby vše bylo na 100%, zůstaly nezapojené blesky. Fotky z tohoto výletu mi prostě nebyli přány. Celkově velice příjemný ponor a náznaky zlepšující se viditelnosti. Ryb mi ale připadá méně a méně. Snad je to jen ročním obdobím.

Večer jsme se rozhodli pro výlet za západem slunce do poušti. Díky Honzovi z Budapeštského projektu, jsem se pokusil namontovat GoPro na kapotu a pokusit se o TimeLaps. No výsledek bude asi vidět někdy na YouTube. Západ slunce na jednom z předkopců byl úžasný, ale příště by to chtělo asi dál do pouště.

Čtvrtek byl nakonec posledním dnem potápění. šel jsem opět na rebreatheru s Markem tentokráte s plánem o hlubší ponor. Vzal jsem si sebou i foťák, ale asi to bylo pro rebreather ještě příliš se soustředit na vyvážení a na focení. Navíc během ponoru vystal opětovně problém s Cell Failure a rebreather začal trochu více pumpovat kyslík do okruhu. Po Markově kontrole asi ve dvaceti metrech jsme se rozhodli pokračovat s údaji na dvou téměř shodnými čidly (Cell 3 ukazovala 1,4 zbylé dvě asi správné 0,7). Nakonec z toho byl zajímavý ponor až do 48,2 metrů k zvláštnímu korálovému útvaru vypadajícímu jako lebka. Snad ukazující cestu k podvodní řece Stix.. kdoví nám se rozhodně podařilo vráti se od ní k hladině. Cestou jsmem našli i pěknou jekyňku, ale moje vyvážení na rebreathru ještě neumožňuje přílišné "hraní si" s malých prostorech, nehledě na "zavazející" fotoaparát. Celý ponor se mi alespoň obstojně zvládat rebreather jen při konečné dekozastávce na 5 metrech jsem zažil asi největší komplikace při ponoru v dosavadní malé potápěčské historii.

Při deku na 5 metrech byla od Marka siglalizovaná zastávka na 5 minut. No při warning rebreather mi přístroj neustále dodával nový a nový čistý kyslík do okruhu. Tady je důležité, že danou situaci jsem mohl řešit zavřením ventilu kyslíku a jeho poušťením při poklesu parciálního tlaku pod hodnotu 0,6... No vzheldem k tomuto chování mi začal manometr ukazovat hodnoty blízké nule. Po signalizaci Markovi jsem měl přejít na připravenou stage. To jsem bez problému zvládl. Problémy nastali až za použití automatiky stage. Tu je pravda jsem nekontroloval a plně důvěřoval Divecentru za její perfektní stav. No samotná délka automatiky druhého stupně byla při upevnění na rebreatheru nedostatečná a po pár nadechnutích se mi podařilo vytrhnout náústek z automatiky. Na začátku jsem si jen myslel, že automatika začíná dávat vodu, ale pohled na automatiku bez náústku volně klesající dolů mne rychle vyvedl z omylu. Stage je samozřejmě bez záložního druhého stupně, a tak jsem intuitivně bral zbylou část druhého stupně a pokoušel se z ní dýchat. Díky Markově přítomnosti jsem mohl přejít na na jeho záložní automatiku a on sestavil druhý stupěň mé stage zase do pořádku. Díky tomuto cvičení jsem ale zapomenul uzavřít přívod kyslíku do rebreatheru, a ten kvůli warning signalizaci neustále dodával kyslík do uzavřeného okruhu. Dříve jsem toto chování eliminoval upouštěním nosem, ale po přechodu na stage k redukci objemu v uzavřeném okruhu nedocházelo. Výsledek byl jasný sice pomalý ale i tak nekontrolavatelný výstup z 5 metrů na hladinu. Na hladině nezbývalo nic jiného než dostat vzduch z plic rebreatheru a vrátit se k Markovy na dokončení dekompresní zastávky.

Celkově ponor na 74 minut s maximální hloubkou 48,2m byl velice příjemný a ukázal mi nejel pozitivní, ale později i negativní na mém dosavadním způsobu potápění. Je a bude spousta nutného k učení.

V pátek prozměnu onemocněl Michal. Marek tak musel místo něj učit nové kurzanty OWD. Mostafa jel na šnorchel na Abu Dabbab a já zůstal na bázi odpočívat. Sobotní odlet byl potom trochu divoký vzhledem k tomu, že jsem se díky pozdmínu příletu na letiště zamotal k pasažémům s Italie. Hrůza a děs a i s prostředím samotného letadla začnu asi zase uvažovat spíše o něměckých AirBerlin či Fly Nikky..:)

Závěr rozporuplný. Většina ponorů příjemná, ale je potřeba se v potápění s rebreatherem hodně zlepšit. Příště asi zakoupit vlastní neopren (3mm celokombinéza by mohla být vhodný kompromis). Báze začíná být víc a víc v zuboženém stavy co se týká vybavení. Moře mi připadalo víc pustější, ale to mohlo být počasím (kdo by chtěl být v písku a vlnách, když pinacle korály jsou i trochu dále od pobřeží). A týden je prostě málo... a bez ženy to také není tak příjemné.