Nejdříve to vypadalo na výlet do Vysokých Tater, kde jsme mohli být já a Ivka sparingpartnery pro Ski-alpovou skupinu vedenou Bašou. Bohužel pro předchozím výletu na kole a změně počasí mi oteklo koleno a nějaký úlomek se začal vydávat na samostatné vycházky po prostoru kolenní štěrbiny.

Naštěstí se po změně počasí koleno trochu umoudřilo a po čtvrtečním testu na bazénu jsme mohli s Ivkou přijmout lehčí Mircovu alternativu na výlet do Velké Fatry. Výjezd byl nakonec zvolen až na sobotní ráno s nabráním Mirca na Trenčínském vlakovém nádraží.

Mirec opět nepřekonatelně připravil detailním plánování výpravy. Musím mu jen a jen poděkovat. Vstupní branou na hřeben byla zvolena vesnice Necpaly. Pro všechny to byla premiéra nástupu daným údolím. Hned po opuštění vesnice se na nás usmálo štěstí. Na promrzlé a sněhem zasypané cestě nám zastavila dvojice z Ostravy a převezla nás notný kus z desetikilometrového přesunu po zpevněné cestě. Místa bylo pomálu, i proto, že s námi cestovali i dva psy. Myslím, že hlavně Mirec neměl přes můj batoh téměř žádný výhled.

Na rozcestí Balcerovo jsme se tedy vydali směrem vzhůru po žluté značce na Koniarky. Já a Mirec jsme nazuli sněžnice a já byl vděčný především za možnost šlapání po patkách. Mirec si sněžnice také pochvaloval a uvažoval o možných výhodách oproti ski-alpům. Výstup byl sice prudší, ale šlapalo se nám ve sněžnicích příjemně. Ivka jen v botách se pochopitelně více unavovala propadáním se ve sněhové skrupině. Problém nastal až několik desítek výškových metrů před hřebenem. Na zasněžené louce se v podstatě ztratila zimní značka, a tak jsme si museli prokopat v sypkém metrovém sněhu vlastní strmou cestu vzhůru. Šlo to pomalu a získaný čas po svezení autem jsme investovali do těchto posledním metrů. Šlo pro mne o délkově krátký, ale o velice náročný výstup.

Po nejhorším místě jsme se dostali na místo stanování. Chatka pod hřebenem byla úplně zasypaná sněhem a obsazena trojicí jiných výletníků. Pro trénink jsme stejně počítali se stavěním stanu. Jen jsme si odložili věci a vyrazili na západ slunce na samotný hřeben. Pár pokusů něco nafotit a při snižování teploty jsme vyrazili kopat záhrab. Mircova i erární lopatka posloužila skvěle a tak jsme po několika desítkách minut mohli začít vybalovat věci na spaní v interiéru stanu. Mirec se ujal vaření a opět musím ocenit jak skvěle se toho zhostil. Pro promrzlou Ivku i pro mne, bylo příjemné čekat ve vyhřívajícím se spacáku. Po večeři a několika dobrůtkách jsme všichni usnuli spokojeným spánkem. Já hlavně kvitoval, že koleno drželo a bylo v relativně dobré kondici.

Ráno se ani mě a ani Ivce nechtělo vylézat ze spacáku. Mirec opět vařil čaj a připravil snídani. Bylo neuvěřitelně příjemné, že jsme nemusili nikam spěchat. pomalejší tempo a pohoda, byla perfektní. Po sbalení stanu se Mirec začal těšit na zkoušku brzdění pádů pomocí cepínu. Ivka se za začátku bála o své oblečení, já o své koleno. Dopadlo to ale nakonec tak, že jsme si to užili a vyzkoušeli všichni tři a ztrávili krásných zábavných a užitečných pětačtyřicet minut. Komická byla i nenatočená scéna, kdy se klíče od auta po vypadnutí z kapsy vydaly na samostatnou přímou cestu k autu, a já je následoval zachytit tučnákovským skluzem po břichu.

Následovala cesta domů přes Chýšky, Ploskou, Chatu pod Borišovem a Necpaly. Výstup na Ploskou byl pro nás tři těžkým tréninkem. Nádherné azurové počasí bez závanu větru a hřejivé sluníčko cestu ztěžovalo. Na vrcholu ale výhledy stály za to a prostě byla to paráda. Sestup na chatu pod Borišovem jsem na rozdíl od Mirce, který měl alespoň jistící cepín, a Ivky, nasadil mačky. Bylo to z mého pohledu bezpečnější.

Po polévce na chatě jsme se vydali na nejdelší část dvoudenního putování. Po asfaltku se jednalo o sestup do pěkného údolí a jedná se určitě o zajímavou trasu i pro případný výstup v létě. Deseti kilometrový pochodový přesun až do Necpal už byl pro mne otázkou morální síly. V těžkých botách se pro mne vždy jedná o neméně příjemné části cest.

Přes obavy o zanechané auto byl "Miláček dva" připraven v odvozu z tohoto putování.

V Bratislavě nám nezbylo moc času na návštěvu a popovídání si se Simou. Ta nám ovšem připravila chutný zákusek na cestu domů (pro Ivku) a na příjezd do Brna (pro mne). Bylo to výborné a MOC DĚKUJEME.

Poděkování speciálně i Mircovi za krásné naplánování akce a za zcela pohodové dva dny bez spěchu, či nutnosti zdolávání těžších vrcholů.