Opět povedená, i když na konec jen jednodenní, výprava ze slovenskými přáteli. Během týdne jsme se dohodli, že další krásný, teplý, podzimní víkend strávíme ještě nějakou aktivitou, a po domluvě s Jankou a Sabatem se nám nejlépe jevil návrat do Rax Alpen na ferratu Hans von Haidsteig. Během týdne se vykrystalizovala sestava, ke které se přidal ještě Matuš.

Bohužel iPhone zklamal, poněvadž po přechodu na zimní čas už vůbec nefunguje budík, a tak jsem nabral hned ve Vyškově půl hodiny zpoždění. Snad to nenaštvalo moc ostatní účastníky. Nakonec jsme se ale pohodlnou jízdou dostali až na nástupní místo. Spousta zaparkovaných aut naznačovala, že na ferratě bude mnoho lidí, což nám nevadilo, protože mělo jít spíše o příjemně strávený den, než o sportovní výkon. Cestou k ferratě se oddělili Mirec se Simonou na lehčí výstupovou trasu Preinerwandsteig.

Trocha čekání při nástupu na předchozí návštěvníky byla za krásného počasí doplněna opalováním a krásnými výhledy :-). Cesta ferratou byla příjemně odpočinková a probíhala v poklidném tempu. Tedy alespoň se mi to takto zdálo. Navíc sluneční počasí příjemně ohřívalo skálu a výstup se jevil spíše jednoduchým.

Při černé madoně jsme si trošku odpočinuli, zapsali do vrcholové knihy a sbírali síly na závěrečnou část. Dostal jsem nevím proč pocit, že Matuš by měl z výtetu větší radost, kdyby jsme se přesunuli traverzem na jinou E část stěny a tím tedy konec Haidsteigu vyměnili za Königschusswand Steig. Slovo dalo slovo, přidal se i Sabat, a došlo k rozdělení vrcholové skupiny.

Pro mne pocitově nejhorší byl samotný traverz na nástup. Jednalo se sice o méně náročnou maximálně jedničkovo-dvojkovou cestu, ale bez pocitu jištění s těžkým batohem a překážejícím foťákem to bylo dost o morálce. Na konečnou část jsem dokonce svěřil foťák Matušovi, abych se mohl lépe pohybovat při menším slezu. Strach z možného pádu tam prostě byl to přiznám.

Po mizivém odpočinku jsme hned nastoupili do ferraty. Samotná ferratka byla příjemně vzdušná s krásnými výhledy na okolí, ale batoh byl nějak těžší a těžší.

V cestě bylo několik míst, kde se lezlo čiste za pomocí ocelového lana. Prostě nebyla síla to zkoušet přímo po skále, měl jsem málo sil. Mohlo by být zajímavé zkusit to skutečně lézt v lezečkách a jen na skále ocelové lano jen jako jištění.

Konec cesty byl příjemným komínkem, ve kterém to bylo sice trochu obtížnější s batohem, ale rozhodně to stálo za to. Musím ještě zmínit, že speciální ferratové scarpy opět splnily dokonale svou funkci.

Na vrcholu jsme se potkali, já už značně vyčerpán (příště více pít.. prostě vstát podle plánu a stihnout si nakoupit), se zbytkem skupinky. Někdy fakt přemýšlím proč tohle všechno absolbuji :-).

Po kratičkém odpočinku jsme sestoupili po Preinerwandsteig ferratě. Během sestupu jsme v lese už zatměli a padlo rozhodnutí k návratu místo přespání. Prostě únava a touha po domově ve většině zvítězila.

Po příjemné občerstvovací zastávce v Bratislavě jsme s Hankou dojeli do Vyškova někdy kolem půlnoci. Prostě další povedená akce.