Dva roky uplynuly od poslední expedice naší trojice v Peru a Bolívii. Opět se Igy stal hlavním organizátorem akce a volba přišla na daleký zmrzlý sever. Před samotnou expedicí jsem se trochu nechal navnadit ke koupi nového oblečení od firmy Pinguin. Jak nešťastné rozhodnutí vzít si nevyzkoušenou výbavu jsem zjistil až během cesty.

Přílet do Longyearbyenu byl naplánován pro mne a Igyho přes Prahu, Mnichov a Tromso. Již při cestě na letiště mi ovšem v nových kalhotech byla zima.. a to nebylo vůbec dobré. Matuš se k nám přidával až v Tromso.

Po příletu do nehostinného severu nás již čekal příjemný německý správce kempu. Překvapilo nás ovšem trochu prostředí. Zasněžený sever byl pro tento rok nahrazen nezvyklým několikacentimetrovým ledovým příkrovem vzniklým po dešti z před několika dnů. Místo možnosti spaní ve stanu na ledové ploše pozemku kempu jsme zvolili tedy spaní v kempové chatě. Během příprav ke spaní jsme konzultovali se správcem možnosti cest, vyzvídali jeho znalosti prostředí. Navíc jsme zjišťovali informace o výskytu ledních medvědů. Během rozhovoru nám zmínil tradici naked bathing tohoto kempu. Po troše hecování jsem se rozhodl, že budu mezi prvními, který daný certifikát zvládne v zimním prostředí. Matuš a Igy asi nepočítali, že do vody nakonec skočím. Po nesmělém svlékání jsem ovem okusil vody mrazivého severního ledového oceánu. Nakonec jsme v ledové vodě postupně skončili všichni. Šlo o velice zajímavý zážitek. Komfort vytopené chaty byl po tomto koupání značnou výhodou.

Ráno nás čekal setup do samotného města vzdáleného poklidným tempem asi hodinu chůze od letištního kempu. Zde jsme měli za úkol vyzvednout pušku, pro tento ostrov typickou jako ochrana proti medvědům, a výstroj pro putování. Vyzvednutí pušky proběhlo v pořádku, ovšem místo slibovaných ski-alp lyží nám v obchodě nachystali pouze backcountry. Zvolili jsme tedy raději variantu se sněžnicemi, které ovšem rovnou zakupujeme, protože půjčovné je strašné. Doporučuji pro příště veškerý materiál raději přivést sebou.

Pro zbytek prvního dne jsme si vybrali možnost výletu se psím spřežením. Po převléknutí do severských kombinéz, místní "oteplené gumákové" obuvi a doplňků jako jsou rukavice a čepice jsme terénním autem vyrazili směrem ke kotcům. Zajímavé bylo sledovat, jakým způsobem je zde nastaven vztah člověka a tažného psa. Kde minimální podmínky z pohledu měštáka kontrastují s radostí a oddaností zvířete vidět svého pána. Do postrojů k saním jsme si psy uvazovali samostatně jen za pomoci úvodní instruktáže. Samotná jízda byla ovlivněna počasím, protože viditelnost byla snížena sněžením. Co mne překvapilo, bylo to že řízení bylo relativně jednoduché, protože naše spřežení pouze náslodovalo vedoucí skupinku a umělo jen táhnout vpřed, šlo tedy v podstatě jen o to umět brzdit a zastavovat.

Po výletu se psím spřežením jsem dobrali zbytek výstroje, nabrali na tankovací stanici benzín do vařiče a díky majiteli obchodu, který nás odvezl několik kilometrů za město vyrazili na tůru prvního dne. Po odjezdu auta a letmé kontrole jsem zjistil, že došlo k mému neomluvitelnému zapomnění fotoaparátu na čerpací stanici. No z tohoto výletu nemám žádné své fotografie. Prostě se mi takové věci stávají.

První den mělo jít jen o jednoduchý přesun v údolí Adventdalen k místu Innerhytta, kde jsme chtěli v chatě strávit první noc. Počasí nebylo zrovna ideální a tak jsme většinu cesty absolvovali celí zachumlaní. Viditelnost byla snížena sněžením a nízkou oblačností foukal i nemalý vítr. Chatu jsme nakonec i po mém trochu bloudění našli a každý z nás se těšil na odpočinek v chatě. Výstup k chatě byl velice komplikován ledovým příkrovem. Na konci výstupu nás ovšem čekalo nemilé překvapení. Chata byla uzamčena a nebyla možnost se nějak dostat do bezpečí, které mohla poskytnout. Navíc se v okolí chaty nevyskytoval sníh, ale pouze plochy s velkou vrstvou ledu. Nikomu s nás se už ale nechtělo opět sestupovat a hledat lepší místo k odpočinku a spánku. Po improvizaci s hledáním místa na rozložení stanu a taktéž i různého harampádí na jeho ukotvení jsme všichni tři rádi uvítali večeři a ulehli. Je jasné, že spánek je zde pro téměř denně světlou noc obtížnější.

Druhý den jsme vyrazili na protější stranu do údolí Helvetiadalen. Dále pokračovalo zatažené počasí. Občas nás míjely skupinky psích spřežení s turisty či trénujícími na polární výpravy. Celý den se jednalo o šlapání v daném údolí. Na konci dne jsme byli všichni docela unaveni a po večeři si rádi zalezli do spacáků za trochou tepla. Nikomu se potom už nechtělo odnést tašku s potravinami od stanu a tak jsme byli ráno rádi, že si nepřišel pro něco na zub nějaký roztomilý bílý medvídek.

Musím ocenit, že Igy se o nás vzorně staral. Každé ráno vstal o trochu dříve. Provedl nějaké dokumentární záběry a fotografie. Poté se vždy ujal i přípravy snídaně a večeře. Zde musím zmínit, že jedním z hlavních důvodů byla i jeho péřová bunda, kterou jsme mu i já hlasitě záviděl. Já se nebyl schopen zahřát ani při stavění stanu a tato výprava mi přinesla spoustu zkušeností.

Třetí den jsme se probudili do krásného dne. Po předchozích zamračených a ufoukaných nás přivítalo sluníčko a bezvětří. S příjemným šimráním slunečních paprsků na tváři jsme přešli do údolí De Geerdalen. Přibližování směrem k moři nás motivovalo k solidnímu tempu. Všichni jsme se těšili na přespání v některé z přípobřežních chat. Samotný záliv skýtal nádherný pohled na arktickou přírodu. Zapadající slunce navíc poskytovalo velmi pěkné scenérie. Zklamáním ovšem bylo opětovné shledání chat jako uzamčených. Neminula nás tedy další noc ve stanu.

Zajímavé bylo i to, že na této straně pobřeží, pro dříve zmíněný déšť, vypadala zcela neseversky. Sníh chyběl na pobřežním platě úplně a byl nahrazen několika centimetrovým ledem. Nakonec se jevila jako optimální volba sněžnic oproti lyžím.

Čtvrtý den následoval pochod kolem pobřeží. Po zledovatělém terénu šlo o zvláštní putování. Asi v polovině cesty jsme zjistili, že je celkem nemožné přejít přes hřeben do údolí Hanaskogdalen. Velké převěje a absence vysokohorského vybavení přechod znemožnili. Nezbylo než se vrátit zpět a přejít velkou trasu kolem pobřeží. Šli jsme pár metrů od hranice vody. Pro obavu z přílivu jsme v odpoledních hodinách vyvíjeli maximální rychlost přesunu. Západ slunce nad severním ledovým oceánem byl ovšem úžasný stejně jako sledování lachtana mezi kusy roztříštěného ledu. Strach z přílivu byl nakonec zbytečný. Je navíc možné, že hranice ledu na pobřeží byla spíše vytvořena vlnami než pravidelným přílivem a odlivem. Posledním těžkým úsekem bylo nalezení výstupového místa od moře směrem k plošině na samotným pobřežím. Jednalo se nakonec o zhruba 10 lezení ve sněhu. Den jsme zakončili opět ve stanu vedle uzamčených chatek.

Pátým den jsme spekulovali o možnosti rychlím přesunem dostat se až do samotného Longyearbyenu. Změna počasí na silně větrné i s trochou sněžení, ale naši aktivitu snížila. Zvolili jsme tedy pouze pochod do poloviční vzdálenost. Bylo zajímavé pozorovat na druhé straně zálivu letiště a přibližující se město. Na naší straně pobřeží zase přípobřežní chatky vystřídalo pozorování opuštěných částí těžebních zařízení. K večeru jsme dorazili i ke stavbě připomínající nejvíce opuštěnou kovárnu. I přes pokusy o vyčištění vnitřního prostoru jsme museli nakonec spát venku pouze v návětrném stínu. Bylo ovšem zajímavé vnímat atmosféru toho místa. Měli jsme tak nějak blízko k časům, kdy tato kovárna umožňovala kvalitnější práci horníkům.

Ráno šestého dne nás přivítalo zase sluníčko. Zbývala jen cesta okolo zálivu zpět do města. Nejzajímavější částí bylo sledování zamrzlých naplavenin z moře. Připadal jsem si trochu jako v troskách a představoval jsem si, že takto nějak by zamrzly zbytky lodí v okolí bájné jantarové hory. Město se ale kvapem blížilo a přesun po ledě nebyl tak vyčerpávající. Jediným kdo se snažil nám přechod ztrpčit byl vítr. V samotném Longyearbyenu byla prvním místem k návštěvě toaleta v místním hotelu. Je až s podivem, že jsme si všichni všechno dokázali donést až sem.

Ve městě poté následovala potřebná agenda s nákupem potravin, vrácením zbraně, vrácením sněžnic či odchodem na benzinku pro zapomenutý fotoaparát. Škoda, že v Čechách by ho někdo jistě ukradl. Zde na severu v jiné komunitě na mne čekal. Na noc jsme zvolili kemp v jižní odlehlejší části města. Přeci jen bylo pohodlné se vysprchovat a i oděvům trochu popřát vyvětrání. Já jsem kvitoval po delší době trochu tepla.

Na sedmí den byla volba jasná. Když už jsme tam byli a dokázali jsme dát dohromady trochu peněz (já musím děkovat Matušovi) vyrazili jsme na výlet na sněžných skútrech. Neskutečně propracované už byly kombinézi a boty. Po ustrojení do teplých obleků jsme mohli osedlat sněžné koně. Při nasedání jsem měl velký respekt, ale po pár desítkách minut jsem se začal se strojem více sžívat. Matuš i Igy začali pirátit pomalu už ve městě. Naši vyhlídkovou skupinku krom nás a průvodce ještě tvořili další tři turisté cestující na jednom skútru v tandemu. Cílem bylo vzdálené ruské město Barentsburg. Z celkových tří sovětských měst zde na severu zbylo jako poslední obyvatelné. Cesta na skútru byla úžasná, příroda seversky bíla. Prostě jsme si to užívali.

Barentsburg město, které si sovětská propaganda koupila tuším od Dánů už ztratilo hodně ze své bývalé krásy. I počet obyvatel klesl jen na minimum pro těžbu a turistický ruch. Hotel kde jsme byli na obědě byl typicky sovětský se vším všudy. Pro nás narozené a alespoň trochu si pamatující komunismus to ovšem nebylo neznámé prostředí. Samotné město zasažené blízkou těžbou kontrastovalo svou špinavostí s Longyearbyenem.

Po obědě jsme se vydali tentokráte kolem pobřeží na cestu zpět. Výhledy a drsná arktická příroda za slunečního dne byla nádherná a v teple kombinézi a na motorovém oři to nemělo chybu. Udělali jsme zastávku i na pobřeží, kde lidí z Longyearbyenu trávili happening. Bylo to úžasné. tohle už člověk na moc místech nezažije. Část přijela na sněžných traktorech, část na skútrech, jiní zase se psími spřeženími a někteří zase na běžkách. Všichni lidé srdeční a pohostinní, pro mne to byl balzám oproti české mentalitě dnešní doby.

Po příjezdu zpět do Longyearbyenu jsme se dozvěděli šťastnou zprávu. Naše letadlo mělo být poslední, které ze Špicberků odletí. Volili jsme tak přespání v kempu u letiště. Ráno jsme tedy mohli odletět a rozloučit se s nádhernou severskou přírodou.

Cesta domů ovšem nebyla vůbec jednoduchá. Letadlo nás odvezlo pouze do Trondheimu a poté jsme absolvovali cestu vlakem do Osla, noční přesun autobusem do Hamburku a dále do Berlína, kde konečné přiblížení do Prahy proběhlo vlakem.

Jednalo se o nádhernou a neuvěřitelnou výpravu, na kterou asi dlouho nezapomenu. Drahý sever co se týká peněz je bohatě kompenzován zážitky. Pro cestu v brzkém mrazivém jarním počasí doporučuji zkusit jak psí spřežení tak i skútry. Možná, že se tam jednou vrátíme i v létě, kdy je okolí města zelené svězí trávou.