Už dlouho jsem si chtěl zkusit jak na tom vlastně s ohledem vytrvalosti a techniky lezení vlastně jsem a po nabídce, že bych mohl tento test provést v Tatrách jsem nezaváhal. Podle předběžných informací chtěli Martin a Kilda zkusit oživit Kildovy lezecké vzpomínky a v jeho několik let nepoužívaných lezečkách něco polézt. Již v tomto okamžiku při předodjezdovém balení jsem pochopil, že nepůjde o mnou očekávaný chodící výlet, ale o jistě ne zrovna lehké lezení.

Optimistické předpovědi Kildy, že nemusím mít strach a jistě vše vydržím se samozřejmě nenaplnily:-).

Standardně opožděný výlet začal bohužel až v pátek a tak všechno směřovalo na jediný výstupový sobotní den. Po příjemné cestě jsme trochu hekticky stíhaly poslední výjezd lanovky na Skalnaté pleso. Kvap rychlého balení způsobil opomenutí pár drobností jako byly Kildovy mačky a Martinovo jídlo...

Po přebalení na Skalnatém plese jsme vyrazili směr Svišťovka s cílem na Chatu pri zelenom plese. Tento přesun mi ještě s mnoha silami nepřipadal až extrémně náročný a cesta ubíhala docela rychle, i když sluníčko zapadalo docela rychle. Příjemné až jarní teplé počasí na jihovýchodní straně ovšem v sedle vystřídala severozápadní stínová zima. Navíc se začalo stmívat a tak nasazení maček a čelovek bylo na místě.

Oba zkušenější členové výpravy se mi začali rychle vzdalovat, prostě tohle se musím pokusit nějak zrychlit. Počáteční opomenutí čelovky a teleskopů bylo hned po prvním pádu napraveno a i přes nejtěžší ledové místo s řetězem jsem se dostal docela normálně. K chatě jsme již dorazili v úplné tmě. Radost z příchodu mi ovšem zkazila banda imbecilních vyřvávajících ožralů. Podle předpokladu byla totiž chata na tento poslední víkend v letní sezóně beznadějně plná a na nás čekal jen společný noclech v "lageru".

Počáteční optimismus ohledně mých zkušeností se mi během postupujícího večera podařilo rozptýlit a Martin nakonec střídmě navrhl cestu v jihozápadním hřebenu nad chatou a to na Kozí štít. Za tohle rozhodnutí jsem mu velice vděčný, protože se jen díky mé účasti ve skupině vzdal náročnějšího výstupu trochu zajímavějšího tréninku. Po standard ně alkoholovém večeru jsme se uložili ke spánku.

Ráno oproti domluvě se nikomu nechtělo vstávat což jsem kvitoval, jenže na výsledek dne to nemělo dobrý vliv. Po přebalení batohů a malé snídani jsme vyrazili. Ze studené doliny zeleného plesa jsem se postupně dostali do krásného sluncem prosvíceného teplého údolí. Naložený batoh se pěkně pronášel a chyběl jen Sabat na to abych měl komu pronést větu:"Nechte mne tady a probijte se k našim". Nevím kolik toho člověk ještě musí vytáhnout navíc, pokud se rozhodne bivakovat ve stěně.

Příprava na nástup byla v podáni Martina velice příjemná. Okem zkušeného lezce identifikoval přesně nástupové místo a pomalu začal samotný výstup. První lezl vždy Martin na svém dvojlaně poté Kilda sbírající Martinovo jištění a natahující mé lano. Poté již Martin mohl natahovat další délku a já pomalu dolézal ke Kildovi. Tento postup byl možný jen díky důmyslné jistící kladce na které jsem lezl já. V podstatě stačilo Kildovi pouze dotahovat moje lano a soustředit se na jištění Martina.

Z lezení jsem měl poněkud strach, ale povedlo se mi naštěstí všechno zvládnout. Lezení ve "volné přírodě" je ale dost odlišné od umělé stěny, navíc přítomnost většího batohu a nemalého fotáku dané lezení trochu ztížilo. S ohledem času se mi to lezení hodně líbilo, ale myslím že v dané situaci bylo asi maximem. Chybí mi asi pravidelné lezení delších úseků a trénování vytrvalosti. Po třech délkách zmizelo poslední jištění a já bláhově očekával vrchol. Jenže na samotnou špičku Kozího štítu vedlo ještě nejméně 50m převýšení s jednodušším ale i tak náročným lezením. Zdálo se nekonečné jak na další a další hraně vyrůstala nová kamenná překážka.

Na vcholu se nám objevil nádherný jak na kotlinu zmrzlého zeleného plesa tak i pohled na prosluněné svahy a štíty Bielanských Tater. Síla slunečního svitu ukazovala na rozdíl teplot obou údolí. Já se ale na vrcholu necítil zrovna nejlépe. trocha nejistoty s možností pádu a přemýšlení nad tím jak zvládnout sestup. konec lezení už se totiž odehrával i ve znamení sněhu. Kluci chtěli putování prodloužit o přechod po hřebenu až na Jahňačí štít. Po slanění asi 50m na východní stranu hřebene jsme přešli v horizontálním jištěním do Kozího sedla. Jsem rád, že jsem udělal rozhodnutí odpojit se a vydat se sám k chatě. Necílil jsem v sobě dostatek energie a jistoty na přechod po úzkém hřebenu a ani jsem netoužil po sestupu ve špatných světelných podmínkách. Navíc jsem nechtěl kluky moc zdržovat a měl jsem pocit, že beze mne budou mít větší šanci na nalezení cílové cache.

Sestup vypadal na začátku velice bezproblémově, ale postupně se měnil v trošku náročnější záležitost. pohyb v suťovisku neustále hrozil sesunutím kamenné lavinky. samotná stezka byla jen těžko nalezitelná. Nakonec jsem zvolil pro sestup kamenné pole tvořené z větších bloků. Trochu mi to připomnělo Peru ale zase tak dlouhé a široké pole v Tatrách není. Po napojení na turistickou značku šlo už jen o to si dávat pozor na trochu ledu a uklouzaného ledu.

Na chatě mi nezbylo než čekat na kluky až se vrátí. Jejich pokračování a především Martinův výkon stojí za uznání. Kluci chtěli po hřebínku přejít pod Jehňačí štít nalézt cache a pak se stejnou cestou vrátit na Kozí sedlo a stejnou cestou jako já se vydat k chatě. Proto si i na sedle odložili některé méně potřebné věci. Cesta po hřebenu se ovšem ukázala jako velice obtížná. Po slanění na lépe přístupné místo k vrcholu bylo jasné, že návrat z něj pro věci vede jen sestupem po turistické značce a opětovném výstupu do sedla a zpět. Podle mne to byl velice sportovní výkon umocněný tím, že se již odehrával čistě ve světle čelovek. Kaňkou nad jejich výstupem byla jen nenalezená cache.

Sobotní po výstupový večer byl klasicky alkoholový a nedělní sestup do Lomnice jen nutným zlem. Myslím, že pro příště je lepší vydat se na Štart a pak kolem lanovky dolů než traverzovat skoro celou Lomnicí.

Celkově jsem rád, že jsem si vyzkoušel lezení i v tak náročném terénu. Nemyslím si, že by mne bavilo se pouštět do těžších cest, ale odbourávání strachu a získávání jistoty by nebylo na škodu. Je to zase trochu jiná disciplína něž obyčejné lezení na lehko či ferraty. Snad budou mít kluci chuť mne zase někam vzít sebou. Rozhledy, klid s majestátností hor a pocit, že člověk něco překonal jsou totiž nenahraditelné.