Krkolomná domluva co s novým rokem nakonec vyústila ve výlet do Vysokých Tater. Nejdřív jsem sice počítal s malým ne expedičním vrcholovým družstvem, ale nakonec nás jelo 11 plus dva "freediveři" u maminek v bříškách. Plánovaný čtvrteční odjezd byl přesunut na ráno z důvodů sněhové kalamity v Donovalech. My s Ivkou při absenci auta, to budu muset asi začít řešit, všechny překvapili včasným a dodrženým termínem příjezdu. Prostě vlak nepočká a my jsme se stali dochvilnějšími. Čtvrteční večer trochu narušila jen debata na téma míry rizika a nebezpečí v porovnání s rychlostí nabývání schopností a zkušeností. Doufám, že i přes rozporuplné pocity po ukončení debaty se nakonec všem zúčastněným podaří respektovat názory druhých, jejich pochopení. Já se o to určitě budu pokoušet.

Páteční přesun do Nové Lesné penzionu Veverička proběhl bez komplikací. Kolem Donovalů sice napadlo spoustu sněhu, ale hlavní tah byl již sjízdný. Ubytování nás všechny velice příjemně překvapilo a Ovšonkům se asi bude rádi vracet. Přejezdový den jsme dokončili výletem při stmívajícím večeru na Štrbské pleso. Přes spoustu rusky mluvících turistů na mne dýchla horská zimní atmosféra, plná sněhu, pohody, teplých nápojů a odpočinkové nálady. Večer jsme zakončili deskovými či karetními hrami a hlavně kvalitní "četbou knih".

Trochu uspěchané a nervozní sobotní ráno narušovaly dohady o složení vrcholového týmu či cíli cesty. Nakonec i s konzultacemi jsme se rozhodli pro odjezd do Tatranské Lomnice a poté lanovkou na Skalnaté pleso. Tam jsme plánovali setkání s Matušem a konečné upřesnění nějakého výstupu. Vyrazili jsme ve trojici Ivka Janka a já. Auto jsme nechali nakonec u Matušových rodičů a vyrazili směrem na lanovku. Trochu nás zklamala informace o tom, že lanovka jede pouze do stanice Štart. Ze Štartu jsme tedy vyrazili přímo po sjezdovce vzhůru. Naštěstí pro nás se ale po pár minutách výstupu lanovka rozjela a my raději volili sestup a výjezd až na Skalnaté pleso. Přestože by se kvůli pozdní hodině nestihl ani pokus o výstup na Lomnický štít, myslel jsem si, že se podíváme alespoň do Lomnického sedla okouknout případně cestu pro jiný výstupový pokus. Vzhledem k Matušovým radám jsme ale nakonec zvolili jednoduchý zimní výstup na protější vrchol Huncovský štít. Pro toto rozhodnutí hrálo i to, že jsme viděli několik skupinek, které nám prošlapávaly cestu.

I přes mírně zhoršenou atmosféru se jednalo o zajímavý výstup. Já si místy pro trénink zkoušel razit vlastní cestu. Připadalo mi totiž stoupání ve čistém sněhu příjemnější než stoupání po cestě sice vyšlapané, ale v mixovém terénu. Z mého pohledu totiž nehrozilo v daných podmínkách utrhnutí laviny. Také moje tvrdé boty umožňovaly i bez maček příjemné "schodovité" šlapaní s minimem traverzování. I použití hůlek se mi zdálo příjemnější než jen užití jednoho cepínu. Holky šly po vyšlapané cestičce téměř stejnou rychlostí. Během chvilky jsme doběhli předchozí skupinky, které byly na rozdíl od nás spojeni lanem v lanových tříčlenných družstvech. Jejich pomalejší tempo nás zdržovalo. K jejich předběhnutí jsme se ale odhodlali až skoro pod vrcholem. Samotný výstup mi připadal jednoduchý, i když při hraně hřebenu s pohledem do skalnaté doliny,bylo občas nutné použití rukou. Šlo se více méně po sněhu, jen občas po kamenech, zřídka po odkryté trávě. Úseky bez čistého sněhu jsme v horní polovině řešili použitím maček. Výhledy byly po celé cestě nádherné a já jen litoval, že dole v autě zůstal foťák s vybitou baterií. Jednoduše je potřeba, když ve středu zjistím, že v sobotu budu potřebovat fotit, to v pátek nabít a ne na to zapomenout. Chvilky na vrcholu byly rozporuplné alespoň pro mne. Ranní napětí docela nezmizelo. Na druhé straně byl z vrcholu nádherný výhled na předzápadové slunce. Stejný rozpor byl i relativní jednoduchostí výstupu a radosti docházejících lanových družstev z ukončení z jejich pohledu těžšího výstupu.

Po chvilce kochání se přírodou jsme vyrazili k sestupu. Pro mne se po Chata tour stal sestup téměř bezproblémovým. Zkoušel jsem si na některých místech sestup v hlubokém sněhu mimo výstupovou stopu. Byl to zajímavý pocit si tak plout v tom čerstvém hlubokém sněhu. Po západu slunce se na poslední výškové metry značně ochladilo a já se necítil nijak komfortně. Taková zima abych si dal i péřovou vestu ale zase nebyla. Moje chyba byla v tom, že jsem si na výstup nechal bavlněné triko mezi merinem a klimatexem.

Asi kvůli šarmu a kráse slečen, s kterými jsem byl ve skupině, se nám podařilo umluvit obsluhu lanovky, která nás pustila kabinkou dolů. Ušetřili jsme si tak spoustu metrů šlapaní.

Večer na chatě jsme využili pohostinství Catering týmu a opět si zahráli nějaké hry. "Četba lednicových knih" proběhla také.